|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Lásky, žerty, mystifikace
Osmidílný cyklus četby ze Směšných lásek Milana Kundery, který
od počátku prázdnin vysílá ČRo 3 každou sobotu dopoledne, je
skutečně pozoruhodný. Druhou v pořadí byla povídka Nikdo se
nebude smát, podle níž natočil už v roce 1965 Hynek Bočan
stejnojmenný celovečerní film (scénář Pavel Juráček) s Janem
Kačerem v hlavní roli mladého kunsthistorika Klímy. Jeho
pronásledovatele, vědeckého grafomana Zátureckého, ztvárnil v
jedné z mála svých filmových rolí nezapomenutelný, ale
nedoceněný Josef Chvalina. Stejně jako v předchozí próze Já,
truchlivý bůh, je protagonista jediným vypravěčem. Tentokrát
četl Igor Bareš, který sympaticky zdůrazňoval komickou stránku
příběhu, od kterého si zachovával interpretační odstup.
Začalo se o dost dříve, než uváděl program v Týdeníku Rozhlas,
a tak někteří posluchači o první čtvrtinu přišli. Je to škoda,
protože neznali některé pro vyznění díla důležité okolnosti;
například fakt, že vynucovaný lektorský posudek na vědecky
diletantskou studii, středobod celého syžetu, měl být už šestý
po předchozích vesměs odmítavých. Je totiž dosti
nepravděpodobné, že by si redakce české odborné revue v
padesátých letech nechala vnucovat takovýto postup od nějakého
amatéra, pokud by nebyl výrazně stranicky podkovaný, což
zjevně není Zátureckého případ. Neméně důležitý je „třídní
původ“ hrdinovy dvacetileté milenky Kláry, která je pouhou
švadlenou pouze pro svůj neblahý „kádrový profil“. Je totiž
dcerou bývalého ředitele banky, její rodina byla jakožto
„třídní nepřátelé“ násilně vystěhována z Prahy. Požaduje-li
teď po svém milenci, aby jí pomohl k vyššímu společenskému
niveau, má k tomu nesporné mravní oprávnění, nejde tu jen o
obyčejné úsilí o protekci, kterou má zařídit příslušník vyšší
kasty. Ovšem ani ti, kteří poslouchali už od začátku, ale
nejsou pamětníky nebo nejsou obeznámení s dobovými reáliemi,
nevědí, že odborný asistent na vysoké škole humanitního směru
(zde AVU) ve věku 30 až 40 let musel být nutně členem KSČ (to
Milan Kundera jako pedagog FAMU znal z vlastní zkušenosti), a
právě proto u něho ona dívka mohla předpokládat potřebný vliv.
„Člověk musí osedlávat příběhy“, říká hrdina, a skutečně, i
zde, stejně jako v povídce předchozí, je hnací silou děje jeho
žertování, bezskrupulózní manipulování lidmi, jejich uvádění v
omyl, mystifikace, vlastně to, čemu se už mezi předválečnou
mládeží začalo říkat recese. Ovšem v totalitě, slovy Kláry,
„není doba na legrace, dnes se všechno bere vážně“. Ano, to je
to pravé poslání: totalitní režim nemá smysl pro humor,
žertování nesnáší a dovede je až absurdně drasticky trestat,
jak to konečně známe i z prvního Kunderova románu. Hrozbu
existenčního propadu hrdiny musíme ale brát s rezervou. V
blížícím se konkursu na své místo mohl být Klíma ohrožen zase
jen straníkem, což se v konkursních podmínkách uvádívalo pod
eufemismem „kádrové předpoklady nutné“. V režimu faktického
socialistického apartheidu hrozil nomenklaturníkovi pád mezi
„manuály“ teprve po vyloučení z KSČ. Takové nebezpečí není v
příběhu ani naznačeno, nehledě k tomu, že tehdy ještě ani to
nemuselo mít tak fatální následky jako za „normalizace“.
Poněkud nevěrohodný je Zátureckého úmysl zveřejněním své
studie nastoupit dráhu profesionálního vědce. On i jeho
manželka jsou vylíčeni jako lidé velmi průměrného intelektu,
kteří se ale dobře orientují v okolní realitě, její mechanismy
znají a dokáží je proti hrdinovi účinně využít. Stěží by si
proto mohli představovat iluzorní start kariéry, nemluvě o
tom, že muž středního věku, který je tři roky bez zaměstnání a
bádá jako „soukromý vědec“, by byl už dávno stíhán pro
„příživnictví“.
Autor, zřejmě z autocenzurních důvodů, toto nomenklaturně
ideologické pozadí příběhu blíže neobjasňuje, ovšem
informovanému dobovému čtenáři bylo jasné, stejně jako až
komická neplodnost tématu Zátureckého studie „Mikoláš Aleš,
mistr české kresby“ v nejedlovsky provařené neoobrozenské
atmosféře (umístění Klímova rodiště a domova do Litomyšle není
náhodné). Přes jisté rozpory s dobovým společenským
paradigmatem lze s odstupem půl století už myslím objektivně
konstatovat, že text úspěšně prošel kvalitativní zkouškou času
a stal se součástí kánonu klasické české literatury. |
