 Rudolf
Křesťan,
publicista
O jednom rituálu
Představuji si, že v druhé polovině srpna není s ministrem
školství kloudná řeč, protože si připravuje řeč. Projev
k zahájení školní roku je rituální záležitost. Jeho autor
určitě myslí na přípravu kudy chodí, kudy jezdí, kudy létá,
případně (je-li na dovolené) kudy plave.
Podobně jako si prezident republiky nepíše svou novoroční
promluvu až na Silvestra u šampaňského a u burských oříšků,
předpokládám, že ani ministr školství si neformuluje svou řeč
k zahájení školního roku až 31. srpna. Tedy pouhý den před
tím, než žáci jsou do školy a ministr do projevu.
Ve srovnání s prezidentovým projevem 1. ledna je tu však
poměrně podstatný rozdíl. Po silvestrovském veselí a
prodloužené noci někteří občané ještě dospávají. Jiní mají
pozornost mírně otupělou, a tak pronesená slova nejsou
sledována příliš pozorně. Spíše na půl ucha.
Poselství ministra školství je naopak vnímáno velmi pozorně.
Jak by ne, když v celostátním rozhlasovém auditoriu jsou na
příjmu poprázdninově nadupaní učitelé. Taky svěží a opálení
žáci. Odpočaté kuchařky školních jídelen. Dychtiví školníci.
Čerstvě nabroušení inspektoři. Možná projev sledují i
prodavači školních potřeb a taky dealeři papučí na přezutí.
Jenže: jak uspokojit tak různorodé posluchačstvo?
Už úvodem jsem naznačil, že to musí být pro řečníka natolik
tvrdý oříšek, že se mu jistě věnuje s náležitým předstihem
neboli časovým strejčkem.
Vezmu-li v potaz naslouchající učitelský okruh, skládá se
z žen, mužů, odborářů i neodborářů, osob mladých i kantorů
v letech, učitelů městských, venkovských a případně i
městysových. Je to pestrá směsice a není snadné se vejít všem
do noty.
Při sestavování projevu lze samozřejmě najít nějaké společné
vděčné učitelské téma. Třeba platy a příslib jejich růstu. Ale
jinak se pedagogové určitě vzájemně v mnohém liší. Například
podle svých aprobací. I když mezi cvičením na bradlech a mezi
Newtonovými zákony lze najít určitou spojitost, přesto se
domnívám, že zájmy tělocvikáře a učitele fyziky budou v mnohém
různé. Stejně jako zájmy češtináře a učitele chemie. První
říká „K tabuli půjde“, druzí „K tabulce půjde“ – rozumí se
k té Mendělejevově.
Tohle všechno by měl úspěšný projev ministra školství spojit.
Obtížnost konstrukce takového proslovu spočívá nejen
v tematické pestrosti, nýbrž i ve volbě správného tónu. Jaký
je ten náležitý? Familiérní? Jako že jsme jedna kantorská
rodina? Nebo naopak tón oficiální a důstojný? Či přímo
školometský, když je projev metán do škol?
Ale co když by naopak byla vhodnější a náležitější poloha
lehkovážná, úsměvná, s nadhledem a vtipná, tedy přístup, který
by bral na vědomí, že sborovny jsou nejednou líhní humoristů,
jak tomu bylo například u Miloslava Šimka a Zdeňka Svěráka?
Adresátem projevu však nejsou jen učitelé, ale také jejich
klienti. Tedy žáci. Úroveň chápání malých dětí a těch už
vyrostlejších (výrostků) je závislá na věku, takže v případě,
že by se ministr chtěl vemluvit všem, musel by si nachystat
několik paralelních projevů. To by nabourávalo současný úzus,
že dotyčný projev je pouze několikaminutový, aby učitelé a
žáci nebyli nemístně přetěžováni.
Do celkového obsahu by se mělo vmezeřit i rodičovské téma.
Obecně je známo, že nejeden otec a matka mají zásadní výhrady
ke způsobům výuky. Například proto, že za svého mládí se to či
ono učili jinak. Nejen to. Objevují se i námitky, že na děti
se toho v učební látce nakládá čím dál tím víc. Na takové
rodičovské výhrady lze mít různý názor, ale v jednom předmětu
jsou podložené a oprávněné. V dějepisu! V jeho rozsahu totiž
došlo k neoddiskutovatelné nárůstu. Na rozdíl od časů, kdy
chodili dnešní rodiče do školy, přibylo do dějin dalších
dvacet třicet let.
Chudák ministr má tohle všechno napěchovat do jedné kraťounké
promluvy. A to ještě s rizikem, že někdo z češtinářů objeví
v jeho formulacích nějaký kiks. Mimochodem: ani slovo „kiks“
si nemůže dovolit, mohlo by se totiž jevit jeho příliš
hovorové.
Ministrů je u nás spousta, ale jen v tomto rezortu patří
k zavedenému zvyku pronášet každoroční projev. Není mi známo,
že by například ministr dopravy, ministr spravedlnosti či
ministr financí byl vázán podobnou tradicí. Ani ministr
kultury nepronáší každoroční rituální řeč ke spisovatelům,
k filmařům a návštěvníků kin, k malířům, ochotníkům a
k hráčům na lesní roh.
Je to výlučný rituál ministra školství. Už po léta asistují
této promluvě po celé republice pečovatelé o takzvaný školní
rozhlas rozvedený do jednotlivých tříd. Za časů mého dětství
tyto reproduktory jen tak šeptaly, takže tehdejší ministr
Nejedlý byl pro nás chvílemi i Neslyšný.
Poslech prvozářijových projevů už není kolektivní povinností,
jak jsem zjistil na tiskovém odboru dotyčného ministerstva.
Záleží na té které škole. Dále jsem se dověděl, že projev se
natáčí několik dní dopředu ve studiu Českého rozhlasu, což
plně chápu. Kdyby se ministr školství nedejbože dopustil
jedinké gramatické chyby, měl by u češtinářů po ftákách.
Pardon: po ptákách. |
