|
|
 Diplomatické
zákulisí pohledem Zanussiho
Krzysztof Zanussi získal pro jeden ze svých posledních filmů
Persona non grata špičkové obsazení: Zbigniewa Zapasiewicze,
Jerzyho Stuhra, Daniela Olbrychského a také ruského režiséra
Nikitu Michalkova. Film uvede ve středu 24. září ve 20.30
hodin ČT 2.
Příběh, zasazený do diplomatického prostředí, se odehrává na
různých místech světa: ve Varšavě, v Moskvě a ponejvíce v
uruguayském Montevideu. Režisér tu řeší složitou spleť vztahů
rašících v postkomunistickém světě, ale současně i privátní
nesnáze, s nimiž se potýká hlavní hrdina, velvyslanec Wiktor
(Zbigniew Zapasiewicz), unavený, zdeptaný člověk, potýkající
se s narůstající deziluzí.
Wiktor totiž patříval k protikomunistické opozici, přátelil se
se sovětským politikem Olegem (Nikita Michalkov zdůraznil jeho
současnou výřečnost, byť prokládanou dvojsmysly a odmítáním
přímé odpovědi) – a dodnes si není jistý, zda bodrý, okázale
se bratřící Rus, nyní se hlásící k bibli, nebyl ve skutečnosti
donašečem, zda mu dokonce nesvedl ženu.
 Ačkoli
manželku nanejvýš spatříme na fotkách či v retrospektivě,
právě ona ovlivňuje Wiktorův vnitřní svět. Film totiž začíná
jejím pohřbem – ovdovělého muže stravuje stěží snesitelný
smutek, k němuž se přidávají problémy na velvyslanectví. Má
podezření, že kdosi sbírá či dokonce vynáší důvěrné listiny,
nedůvěřuje tamnímu personálu. V jeho postavě ožívá osud
někdejších disidentů, jejichž až umanutý smysl pro poctivost a
čestnost je bezmála vnímán jako cosi staromilského a
nepružného. Oleg se jej nikoli náhodně hned v úvodu vyprávění
ptá, zda mu není líto, že slibnou kariéru hudebního vědce
vyměnil za práci v politickém podzemí.
Zanussi se snaží dosáhnout co největší věrohodnosti vnějšími
reáliemi – film byl skutečně natáčen na místech, kde se
odehrává, režisér nás provází zdánlivě honosným leskem
diplomatických setkání, kde za zdvořilostí se skrývá pouhá
společenská konvence, nahlédneme do běžných pracovních úkonů,
snad i jejich zákulisí. Přesto je výsledná podoba konvenční,
neoslovuje tak, jak by tvůrci rádi předpokládali. Jednotlivé
epizody matně plynou, chybí jim cílenější schopnost oslovit a
strhnout. Nepomáhá ani estetizovaná kamera Edwarda
Klosińského, která upřednostňuje umně vykroužené obrazové
kompozice přibližující architekturu zvolených prostředí.
Persona non grata má přesto jednu velkou přednost, kterou je
nutné zdůraznit: nic neidealizuje.
Jan Jaroš, filmový publicista |
