Číslo 39 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Kristýnou Novákovou.

Kristýna Nováková, herečka

Je pro vás absolvování DAMU důležitým životním předělem?

Pro profesní život ani ne. Spíš jsem ráda, že mám ukončenou jistou životní etapu. Má to význam hlavně pro mě osobně a pro pocit rodičů, že mé čtyři roky studia měly smysl.

Na jaké téma jste psala diplomovou práci?

Herecká práce ve filmu a v divadle. Začínala jsem obecnými fakty o filmu a pak jsem se věnovala srovnání na základě vlastních zkušeností, které jsem získala jak v divadle, tak ve filmu. Myslím, že druhá polovina byla lepší částí mé práce, což ocenil i oponent Miroslav Krobot. Na druhou stranu podotknul, že jsem se pustila na tenký led, když jsem se věnovala pojmům jako „přirozenost“ a „přirozené herectví“. Myslím, že přirozenost je pro herce důležitá, musí ji v sobě mít, nedá se naučit, ani uměle navodit. Sama pro sebe si rozděluji herce na ty, kterým věřím jejich roli, a pak na ty, kteří se sice snaží, ale nikdy jim neuvěřím, nebudou pro mě přesvědčiví. Být v herectví přirozená, to je můj ideál jak před kamerou, tak v divadle.

Hrajete raději v divadle nebo ve filmu?

Mám ráda obojí, ani jedno neupřednostňuji na úkor druhého. Ale je to úplně jiný druh herecké práce. Například hraní v seriálu Ordinace v růžové zahradě se s tvorbou v divadle vůbec nedá srovnávat. S dramaturgy probereme danou roli na začátku práce, ale při samotném natáčení už není příliš čas, abychom se vraceli k hereckému výrazu. Málokdy si taky můžu dovolit odbočit z předem dané linie. Znamená to, že herec v seriálu nemá příliš prostoru pro svou tvorbu, musí se pevně držet textu a být zcela připraven na konkrétní natáčecí den. Před natáčením bývá zpravidla jedna zkouška s režisérem a pak už se jde před kameru. Záběry se opakují třeba jen třikrát čtyřikrát, je to šílená rychlost. Můžu říct, že tato práce mě baví, ale pak si ráda vychutnám dvouměsíční zkoušení v divadle, při kterém si postupně hledám svůj výraz a můžu do celé tvorby přinést i něco ze sebe. Tempo je pomalejší, práce soustředěnější.

Kde v divadle vás momentálně diváci mohou vidět?

Se Studiem DVA jsme o prázdninách měli premiéru Moliérova Zdravého nemocného. Zkoušení mi přineslo velkou zkušenost, protože režisér Jakub Maceček vyžadoval velmi stylizované herectví blízké komedii dell arte, což mi vůbec není vlastní. V prvním ročníku na DAMU mi kvůli podobnému herectví dokonce hrozilo vyloučení. Pedagogové mi tehdy při projektu jarmarečního divadla vytýkali, že jsem příliš zakřiknutá. Přestože Moliéra nemám ráda, Zdravého nemocného, ve kterém hraje hlavní roli Karel Roden, jsem si oblíbila. Zjistila jsem, že ve stylizovaném herectví si člověk může dovolit „úplně všechno“, myslím, že se v něm ztratí daleko více chyb a člověk má větší prostor se v nadsázce „vyblbnout“. Mou oblíbenou inscenací je Absolvent, kterého hrajeme s Ivanou Chýlkovou, Gabrielou Vránovou, Jaroslavem Satoranským, Kryštofem Hádkem a dalšími ve Švandově divadle. Příběh, který pojednává o podobně staré dívce jako já, je mi blízký a můžu v něm uplatnit svou touhu po přirozeném, skoro až filmovém, herectví. Ráda hraju i v A studiu Rubín, pro které jsme s Jakubem Prachařem a Ondřejem Pavelkou připravili Zlatý prsten Jana Třísky. Text nám přímo na tělo napsal spolužák z DAMU Petr Kolečko.

Co je pro vás důležité, když se rozhodujete, zda přijmete nabízenou roli?

V podstatě si ráda vyzkouším jakoukoli spolupráci, nemám v tomto ohledu žádné předsudky. Rozhodující jsou pro mě spíš mé osobní bariéry. První z nich je nahota, protože jsem hodně stydlivá a tudíž nemohu přijmout roli, kde bych se měla svlékat. Nedávno mi například nabízeli roli prostitutky. Hrát ji by mi vůbec nevadilo, ale rozhodně bych nezvládla scény, kde bych měla vystupovat nahá a navíc být různě mučena, jak předepisoval scénář. Další velkou překážkou je pro mne zpěv. Studio DVA připravovalo inscenaci Tichý hlas, byla jsem obsazená do hlavní role, ale jakmile jsem se dozvěděla, že hrdinka neustále zpívá a umí napodobovat styl různých zpěvaček, musela jsem roli odmítnout. I když mi režisér nabízel soukromé hodiny zpěvu, věděla jsem, že bych trápila jak sebe, tak ostatní. Mám i jistou vztahovou bariéru: asi bych nepřijala spolupráci s režisérem, se kterým jsem měla výrazný konflikt. Na druhou stranu vůbec nedám na pomluvy a různé fámy, že je ten který režisér špatný. Raději si spolupráci vyzkouším na vlastní kůži a udělám si názor sama.

Zuzana Vojtíšková, publicistka

Foto Jarka Šnajberková