|
|
 Jaromír
Štětina, senátor a novinář
O nepochopitelné divokosti
Koncem devadesátých let jsem pojal úmysl ověřit zprávy o tom,
že ruská armáda v čečenských vesnicích loupí. Převlékl jsem se
tehdy za gruzínského starce, gruzínského proto, abych
vysvětlil akcent, s nímž mluvím rusky. Půjčil jsem si
v Ingušsku opelichanou šubu, na trhu koupil krásnou ovčí
papachu, do ruky pořídil sukovici. I vybelhal jsem se ze
Sernovodska směrem na Samaški. Je tam úplně na západě Čečenska
vesnice, jejichž obyvatelé mi přinášeli znepokojivá svědectví
o počínání ruských federálů.
Pajdal jsem se kolem blokpostu ruských vojáků, kteří uzavřeli
přístup do vesnice. „Kam se hrneš, dědku?“ zeptali se ruští
vojáci. „Ech chlapci,“ zachrčel jsem svým gruzínským
přízvukem, „ja tam korovu ostávil.“ Moc je kráva nezajímala.
Ani moje dokumenty. Co by si vzali na otrhaném dědkovi, navíc
zjevně poněkud potrhlém.
Vešel sem do vesnice. Byla prázdná. Tedy prázdná ve smyslu, že
tam nebyli žádní obyvatelé. Dveře domů byly vylámané a
z rozbitých oken vlály záclony. V ulici u potoka vynášeli
ruští vojáci nábytek, koberce, lustry, televizory, ledničky.
Nakládali věci na kamazy. „Kam to vozíte, rebjáta?“ zeptal
jsem se s gruzínským přízvukem. „Nestarej se dědku,“ řekli
vojáci. „A koukej zmizet.“
„Išču korovu,“ řekl jsem nejistě a odbelhal se k budově místní
školy. Bývalo to středoškolské technické učiliště. Nákladní
kamazy sem přijížděly a skládaly věci do školní tělocvičny.
Nemusel jsem se ptát, kam zmizeli obyvatelé, před pár dny je
vojáci vyhnali. Schéma je v Čečensku stále stejné: přijede
komando, pod nějakou záminkou někoho zastřelí, obyvatelé
v hrůze uprchnou a kamazy mohou nastoupit. Později náklad
odvezou na kšeft do jihoruského Mozdoku.
Vzpomněl jsem si na svou gruzínskou metamorfózu letos
v polovině srpna. Když zaútočila ruská armáda na Gruzii,
prodral jsem se přes Turecko do Batumi a pak přes Kutaisi a
bombardované Gori do Tbilisi. Po silnici od Chinvali už ke
Gori táhly první jednotky 58. armády severokavkazského
vojenského okruhu. Téhož okruhu, který hospodařil několik let
v Čečensku. Tbilisi ty dny nespalo. Všichni seděli u
tranzistoráků, telefonovali na všechny strany a lovili zprávy
na internetu. Město se bálo. Čekalo, kdy ruská armáda
přitáhne.
Přibývalo uprchlíků ze zničených gruzínských vesnic v Jižní
Osetii. Bloudili po ulicích a hledali centra pro běžence,
které zřídila tbiliská radnice. Vyptával sem se jich, co se
v jejich vesnicích odehrává. Najednou, bylo to nedaleko
Rustaveli, belhá se po chodníku dědek. Má opelichanou šubu,
šedou papachu a v ruce hůl. Ptal jsem se i jeho, co se stalo.
Řekl mi s měkkým gruzínským přízvukem: „Dikosť kakaja to
něponjatnaja. Jakási nepochopitelná divokost.“
Pak šel po Rustaveli a jak se vzdaloval, viděl jsem sám sebe
ve vesnici u Samašek. Shrbeného do sebe a s nejistotou
v chůzi. |
