|
|
 Corpora
S vystavuje v Litoměřicích
Na město průměrné velikosti se mohou Litoměřice chlubit
záviděníhodným množstvím historických staveb, z nichž několik
je nadto k dispozici výtvarnému umění, a to jak v podobě
stálých galerií, tak příležitostných výstavních prostor. Jedno
z prvých důležitých výtvarných sympozií počátkem devadesátých
let zpřístupnilo návštěvníkům odsvěcený barokní kostel
Zvěstování P. Marie, poté se však jeho nádherný, po razantních
restaurátorských zásazích však volající interiér na dlouhou
dobu opět uzavřel. Nyní byl kostel znovu otevřen při
příležitosti velkorysé kolektivní výstavy členů jedné
z nejpozoruhodnějších výtvarných skupin střední generace
Corpora S, jejichž díla zároveň naplňují i dvě patra
nedalekého sídla Severočeské galerie výtvarného umění. Silou
výrazu a výpovědi ojedinělá výstava bude po svém ukončení (30.
září) převezena do Galerie výtvarného umění v Hodoníně, kde ji
bude v obměněné koncepci možno zhlédnout od 12. prosince do 1.
února příštího roku.
Budoucí Corpora S se pozvolna rodila počátkem osmdesátých let,
v časech výtvarnému umění nad jiné nepřejících, z původně
bezejmenného sdružení ročníkových spolužáků AVU. Malíře a
grafiky Mikoláše Axmanna, Dušana Černého, Jiřího Mikesku,
Pavla Šlegla a Petra Štěpána spolu se sochařem Michalem Šarše
spojoval jiný pohled na smysl umění, důraz na jeho význam a
zároveň odmítání povrchnosti a zaměnitelnosti hodnot; tedy
právě toho, co se do světa výtvarného umění následně vedralo a
začalo jej činit nezodpovědným vůči – jen zdánlivě paradoxně
řečeno – skutečnostem duchovní povahy.
 Výstavní
instalace vznikající v koncepčním uchopení kurátorské dvojice
Evy Neumannové a Ivana Neumanna inspirovaně využívá výstavní
potenciál obou budov, zvláště pak sakrálních i přilehlých
prostor kostela, jejichž odevzdanost destruktivnímu působení
času vytváří symboliku a metaforiku svého druhu – ve vzácné
koexistenci s tvarovými i významovými metaforami samotných
umělců. Jejich přitakání principům duchovního života je
ostatně zvláštní ražby. Poněkud arogantní nástup postmoderny,
odehrávající se v našich podmínkách nedlouho po zahájení
jejich umělecké kariéry, je sice rovněž inspiroval k práci
s archetypy a povšechnými znakovými a symbolickými významy,
záhy však začali tohoto výraziva používat v závaznějším
myšlenkovém kontextu. Na rozdíl od svých známějších vrstevníků
hledali, aby nalézali. Vzhledem k tomu, že některé práce jsou
vytvořeny přímo pro interiér kostela, obsahují nejen
abstrahovaná jádra duchovních výpovědí, ale i „metafory
metafor“, tázání vztahující se k samotnému smyslu tázání.
Nezaměňujme proto jejich tvorbu s výrazově i významově
pohříchu často pokleslým výtvarničením „křesťanského umění“.
Dílo členů Corpory S se pohybuje spíše na samých hranicích
víry, je volné a svobodné v existenciální traktaci, aby
v některých momentech duchovního náhledu dospělo k jasnozřivé
transformaci (Štěpán), či – v opačném pólu tázavé metafory –
směřovalo ke kritické etice perzifláže (Šarše). Důstojné
výstavní prostory tak poskytly přístřeší tvorbě kladoucí důraz
na samu důstojnost bytí…
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
