 Rudolf
Křesťan, publicista
Malé velké buchtičky
K měsíci září patří nejen začátek školního roku, nýbrž i
buchtičky se šodó. Aspoň v mé paměti. V naší školní jídelně to
bývalo uvítací jídlo po prázdninách. Ale i v dalších měsících
to byl pro nás vždycky potěšující chod.
Setkám-li se výjimečně s někým, kdo na dukátové buchtičky
nevzpomíná v dobrém, mám pro to jediné vysvětlení. Původně mu
v dětství jistě taky chutnaly, dokonce natolik, že se jich
v jídelně nezřízeně přejedl – a od té doby je pomlouvá.
Tento školní fenomén se šodó je ještě po letech vnímán
povětšinou s dojetím, a to lidmi rozličných politických
postojů, náboženských přesvědčení, úrovně vzdělání,
estetických názorů, sexuální orientace a platových tříd.
Dovolil bych si dokonce doporučit, aby ve chvílích, kdy při
závažných jednáních dochází ke zdánlivě nepřeklenutelným
neshodám, byla stočena řeč na toto téma. Vzájemné buchtičkové
vzpomínky by mohly posloužit jako společný jmenovatel. Jako
přemostění. Proměnit se v prostředek vzájemného pochopení a
stát se nadějí, že bude možné najít porozumění i v dalších
bodech.
Moje osobní zkušenost s oblibou těchto buchtiček se vztahuje
k časům před půlstoletím. Abych si ověřil, zda ve vztahu
k dnešku nejde jen o vzpomínky starého zbrojnoše, sondoval
jsem, zda toto jídlo pořád ještě stojí na žákovském piedestalu
oblíbenosti. Výsledek zněl: ano.
Kromě mých několika dotazů u nynějších dětí v dotyčném věku je
uvedené „ano“ opřeno i o exaktní průzkum, který byl před třemi
lety proveden v Chebu ve školní jídelně v Brandlově ulici. U
žáků ve věku mezi šesti a čtrnácti lety se z hlediska
oblíbenosti umístily tyto buchtičky na prvním místě. Svérázným
potvrzením jejich trvalé obliby je i skutečnost, že
v přeneseném slova smyslu se dostaly dokonce i do současného
studentského slangu. Buchtička se šodó = přitažlivá dívka.
Zajímavé je, že moje maminka se je snažila několikrát
připravit o víkendu také doma, aby nám dětem udělala radost.
Jenže to nebylo „ono“. Možná nám scházelo společné hltání jako
ve školní jídelně a také davový ryk, když jsme se k okénku
řítili pro nášup.
Neumím ani spočítat, ke kolika změnám došlo na světě za
padesát let od doby, kdy jsem ukončil povinnou školní
docházku. Je až fascinující, že zmíněné buchtičky si pořád
drží své úctyhodné místo. Používá-li se někdy fráze, že něco
se táhne dějinami jako červená nit, mohlo by v daném případě
být toto rčení o trvalosti alternováno výrazem, že něco se
táhne dějinami jako buchtičky se šodó.
Sladká jídla sice nejsou nejzdravější, ale na druhé straně
nemůže dětem uvíznout kost v krku. Při setrvalém kácení hodnot
a jejich proměňování je stabilita buchtiček se šodó hodna
obdivu. Jsou malé, svou výdrží však velké. Kdo ví, kde mají
historický počátek. Název naznačuje, že ještě v dobách dukátů.
Nevadí, že ve školních jídelnách se nepřipravuje to úplně
pravé francouzské šodó. Tím je horká pěna, získaná šleháním
žloutků a vína, obohacená různými chuťovými přísadami. Kdysi
nám vysvětlila francouzštinářka paní profesorka Vlasáková, že
název šodó je odvozen od slova „chaud“, tedy od výrazu pro
přídavné jméno teplý nebo horký.
Patří-li toto jídlo k dětství a specificky ke školním
vyvařovnám, u leckoho dochází s přibývajícími lety ke změnám
volebních preferenci. Například já už řadu let volím řízky.
Existuje však nemalá část obyvatelstva, která zůstává i
v dospělosti věrna buchtičkám se šodó. Takzvaně marketingově
si to zjistili i někteří restauratéři a občas nabízejí tento
chod na jídelním lístku nejen jako dětský.
V loňském roce se dokonce domluvilo sedmnáct pražských
restaurací, že společně zavedou „Den buchtiček se šodó“. Byl
úspěšný, a letos jej proto lze na sklonku roku očekávat znovu.
Každá z jednotlivých kuchyní se předvedla po svém – někde bylo
šodó s rumem, jinde s klasickým vínem, jinde ve francouzské
verzi s hruškovým pyré a skořicovou zmrzlinou.
V restauraci U Pinkasů se podávaly klasické české, které šéf
tohoto podniku pokládá za národní poklad. Vyjádřil se tehdy,
že příslušný krém se připravuje v řadě zemí, ale že jen u nás
a v Bavorsku k němu patří zcela neoddělitelně dozlatova
upečené buchtičky.
Nerad bych si hrál na většího znalce, než jsem, ale vezmu-li
v potaz čtvrtou kapitolu v druhém dílu románu o Švejkovi,
musím doplnit, že kromě naší země a zmíněného Bavorska jsou
buchtičky se šodó zřejmě doma i v Srbsku. Aspoň podle uvedené
kapitoly, v níž plukovník Schröder vzpomíná na den, kdy tam
jedl – cituji doslova – „polévku ze slepice, filé s rýží a
buchtičky se šodó.“
Ano, i v tak slavném románu je o tomto pokrmu řeč. Z toho
vyvozuji, že ani v minulosti nebyl určen jen dětem, nýbrž že
šlo i o lahůdku pro dospělé plukovníky.
Když jsem se probíral prameny kolem tohoto specifického
pokrmu, objevil jsem i vyjádření kuchaře, který vzpomínal na
své prvně vytvořené buchtičky navýsost poeticky. Vyjádřil se
s dojetím, že výsledek mu připomínal „zasněženou krajinku od
Josefa Lady s pěti domečky v sladkých závějích“.
Uznejte, není to sladké? |
