|
|
Je šílení projevem duševního zdraví?
Celovečerní film Jana Švankmajera Šílení (neděle 26. října, ČT
2, 22.25) uvozuje krátký projev samého režiséra – říká v něm,
že chtěl vytvořit horor bez valných uměleckých ambicí, v němž
by řešil dva extrémní protiklady ve vedení blázince, buď
naprostou svobodu chovanců, nebo naopak vše si podmaňující
trestající represi. A dodává, že nejhorší je doba, v níž
žijeme, která slučuje to nejhorší z obou systémů.
Ačkoli příběh vykazuje historickou zakotvenost (v reáliích i
kostýmech), je tato zakotvenost prezentována jako souběžná s
nynější civilizací. Stačí, abychom z víceproudé autostrády
odbočili na polní cestu, a rázem se ocitneme tak říkajíc mimo
čas a prostor. Mezi jednotlivé hrané výjevy režisér vřazuje
animované vsuvky, v nichž vévodí pohybující se jazyky a kusy
masa (ale i jiné tělesné orgány, například mozek),
překonávající nejrůznější překážky: vylézají z nádob, vynořují
se ze spárů zdi, z útrob sochy, zalézají do zvířecích lebek,
spatříme je namísto kanárka zavřené v ptačí kleci, dokonce
vystupují v loutkovém divadle s rychle se vyměňujícími
kulisami...
Švankmajer své bizarní, tragikomické a zajisté i šokující
vyprávění opatřil silně tezovitým akcentem: zkoumá obě
vyhrocené polohy v přístupu k bláznění. Přiznává přitom
inspiraci odkazem amerického spisovatele Edgara A. Poea, ale i
proslulého francouzského markýze de Sade, jehož rouhačské
myšlenky jsou zde dokonce obsáhle citovány. Švankmajer opět
dává najevo svou zálibu v morbidnostech i výlučnostech, ve
výstředních motivacích i činech. I když hlásá horor, předkládá
bizarní hříčku, avšak postupně přechylovanou k blíže
nepopsaným hrůzám, které si můžeme jen domýšlet.
 Švankmajerovy
postavy jsou záměrně jednorozměrné, jakkoli všechny nějakým
způsobem „blázní“. Jakýmsi katalyzátorem dění se stává
prosťáčkovitý Jean (Pavel Liška), mladík často sužovaný
trýznivými sny, jenž váhá, komu věnovat svou důvěru. Zatímco
charizmatický, byť provokativně zhýralý a bezbožný markýz (Jan
Tříska) jej respektuje v jeho přirozenosti, ředitel blázince
(Martin Huba) v něm shledává pacienta, na němž hodlá aplikovat
své ozdravné postupy – zahájí je pořádným výpraskem.
Nejpřitažlivější osobností, která ovládne veškeré dění, je
přirozeně Tříska: jeho markýz dokáže být mefistofelsky svůdný
i laskavý. Je to obratný manipulátor lidskými osudy, který se
kochá svou dovedností i odvahou, s jakou přestupuje odvěká
tabu. Snad jedině téměř křečovitý smích dává tušit cosi o
vyšinuté povaze. Možná právě proto předvídá, co ostatním
zůstává dlouho skryté.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Kazumi Terazaki |
