|
|
 Vanda
Hybnerová, herečka
Nemrzelo vás tehdy, že si vaše Catherine z Auburnova
Důkazu, Klára S. ze stejnojmenné hry Elfriede Jelinekové a
Dcera z Bernhardovy hry U cíle vzájemně konkurovaly natolik,
že se tím roztříštilo hlasování kritiků?
Divadelní práci nedělám proto, že bych za ni očekávala
ocenění. A rozhodnout, která z těchto tří postav by si je
zasloužila, to po mně nechtějte. I když jejich obtížnost byla
rozličná, můj vztah k nim se lišil a na každé z nich jsem
pracovala s jiným režisérem a za jiných okolností, všechny ty
tři role jsem milovala. Jediné, co mě opravdu mrzí je, že
matematička Catherine z Důkazu, za kterou jsem nakonec dostala
v roce 2006 Cenu Thálie, měla velmi krátký život, protože tato
krásná inscenace nastudovaná Mirkem Krobotem byla z Divadla v
Řeznické po půldruhém roce vyhozena a v Praze jsme nenašli
vhodné divadlo, kde bychom ji mohli uvádět.
Nejčastěji vás diváci mohou spatřit v Divadle Komedie. Co
pro vás práce v něm znamená?
Pravděpodobně profesní vrchol. Už šest sezon mám to štěstí, že
v něm můžu být a spoluvytvářet jeho inscenace. Začala jsem
v něm hrát rok poté, kdy se na základě konkurzu stali jeho
šéfy Dušan Pařízek a David Jařab. Začátky nebyly snadné a
oběma děkuji, že od svých tvůrčích záměrů neučinili žádné
úkroky stranou a neudělali jedinou věc takzvaně „pro diváky“.
Ta nekompromisnost se vyplatila. Dnes má Komedie výjimečné
postavení. Praha podobné divadlo s tak náročnou a moderní
dramaturgií nemá.
Jaká je práce s Dušanem Pařízkem? Promítá se nějak výlučnost
jeho inscenací i do práce s herci?
Dušan je v dobrém slova smyslu perfekcionalista. Lpí na někdy
zdánlivě nepodstatných detailech. V generálkách pak zjistím,
jak byly důležité. Umět text v počátcích zkoušení je
samozřejmost, pak bez nápovědy můžeme mnohem obratněji na
postavách pracovat. Jiná je práce s Davidem Jařabem. Ten
naopak své kusy takzvaně črtá, maluje, situace nevyhrocuje
uměle, nechává své postavy plynout…
Hrajete téměř v každé inscenaci Divadla Komedie, ale to nemá
stálý soubor. Herci jsou zde nasmlouváni na každou inscenaci
zvlášť. Nevadí vám to?
To mi naopak velmi vyhovuje. Dostáváme koncem sezony nabídku
rolí a termíny na příští sezonu a máme možnost volby. Jde o
spolupráci, ne o submisivní postavení. Je fakt, že kdo hraje
míň, má míň peněz. Ale to už snad není ani třeba dodávat, že
divadlem si v Česku herec na složenky obvykle nevydělá.
Tím nepřímo objasňujete, proč hrajete i v televizních
seriálech. Vy se ale pokoušíte také o režii, scénografii, a
dokonce i o produkci.
Pokud jde o režii a scénografii, těch se „dopouštím“ vždy jen
v rodinných projektech, ve kterých hraju se svým mužem Sašou
Rašilovem, jako jsou třeba Ionescovy Židle nebo temná komedie
Pokus pes čili Potwor, která vznikla na motivy novely Michaila
Bulgakova Psí srdce a kterou máme možnost hrát v Komedii.
Slova „režie a scénografie“ ale nevystihují podstatu mé práce
– spíš jsem „konceptualista“. Baví mě vymýšlet inscenaci
komplexně. Postup je poněkud opačný, než bývá zvykem. Většinou
se nejdřív pracuje nad textem a prokousává se nitrem postav.
Pak se herci zvednou od stolu a začnou hledat postavu v daných
situacích. Já si své postavy kreslím a hledám je vizuálně, jak
se pohybují, jak umí existovat v tichu. Zvlášť důležité to
bylo například u Dcery z Bernhardovy hry U cíle. Ta v podstatě
nemluvila. Byla uzurpovaná svou despotickou matkou – skvěle ji
hrála Daniela Kolářová –, takže veškerý její vnitřní život
musel být vyjádřen pohybem, gesty, mimikou. Myslím, že někdy
je v tichu, pokud je naplněné, více smyslu a emocí než
v hromadě textu.
Bronislav Pražan
Foto Zuzana Kazdová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. října. |
