Číslo 43 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Vandou Hybnerovou.

„... a zrodila se republika“

Eseje z pera mladých českých historiků, sdružené do knihy Naše osmičky, přibližují některé méně známé souvislosti nejen „osmičkových“ let v historii Československa 20. století. Autoři využili letošní jubileum jako vhodnou příležitost k zamyšlení nad tím, kde jsou skutečné kořeny „zlomových osmiček“. Z knihy, kterou právě vydává Radioservis, jsme vybrali část kapitoly věnované vzniku Československé republiky v roce 1918.

Dne 28. října 1918 bylo již od rána v Praze ve vzduchu cítit zvláštní napětí. Předchozího dne byla vydána odpověď rakouského ministra zahraničních věcí hraběte Andrássyho americkému prezidentu Wilsonovi, ve které souhlasil s jeho podmínkami na sebeurčení národů Rakouska-Uherska a žádal o mír. „... rakousko-uherská vláda klade si za čest prohlásit, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů... prohlašuje tudíž ochotu, aniž by vyčkala ochotu jiného vyjednávání, vejíti v jednání o mír...“ Tato ponížená odpověď dala do pohybu události, ke kterým nazrával čas již několik týdnů.

Muži 28. října

Již 13. července 1918 vznikl v Praze Národní výbor jako vrcholný reprezentant českého národa. Jeho předsedou byl zvolen Karel Kramář, muž, jehož Rakousko-Uhersko odsoudilo na smrt, skutečný symbol vzdoru a konce oportunistické a poníženecké politiky, kterou vůči vídeňské vládě téměř po celou válku uplatňovala česká politická reprezentace. Členy předsednictva se staly další známé osobnosti – Antonín Švehla, Václav Klofáč a František Soukup. Tento výbor se ráno 28. října ujal aktivity a začal v českých zemích přebírat státní moc, přestože v jeho řadách chyběl předseda Karel Kramář i místopředseda Václav Klofáč, kteří již 25. října 1918 odjeli v čele české delegace do Ženevy, aby zde jednali s Edvardem Benešem jako s představitelem zahraničního odboje. Na místa Karla Kramáře a Václava Klofáče však ve vedení Národního výboru ihned zasedli Jiří Stříbrný a Alois Rašín. Později k nim přibyl ještě kooptovaný Vavro Šrobár, který byl do Prahy vyslán Slovenskou národní radou. Tak vznikla slavná „pětka“ mužů 28. října 1918 – Švehla, Rašín, Stříbrný, Soukup, Šrobár.

Když podle slov Ferdinanda Peroutky „vzešlo ráno 28. října, žádný z vedoucích českých mužů nedovedl předpovědět, co vše toho dne vykonají“. Situace totiž byla velice nepřehledná a Andrássyho nótu si ne všichni vykládali stejným způsobem. Prvním a velice odpovědným krokem, který byl ráno učiněn, bylo převzetí tzv. Obilného ústavu, klíčové instituce pro zásobování obyvatelstva, tedy i pro zabránění hladu a následným sociálním nepokojům. Zatímco Antonín Švehla s Františkem Soukupem v klidu přebírali Obilný ústav, vešla v Praze ve známost zpráva o Andrássyho nótě, kterou lid četl vyvěšenou před redakcemi novin v jejich zvláštních vydáních a pochopil ji jako kapitulaci. Stejný názor pak oficiálně převládl i mezi členy Národního výboru a jako zprávu o kapitulaci ji dal šířit i do dalších měst v Čechách.

Máme republiku!

Lidé se vydali do ulic, strhávali císařsko-královské znaky, provolávali slávu novému státu, v Praze i v dalších městech vypuklo nadšení nad svobodou. I v této pohnuté, radostné atmosféře však členové předsednictva Národního výboru zachovali chladnou hlavu a klidně, ale sebevědomě vyjednávali s českým místodržitelstvím i se Zemskou správní komisí o předání moci. Jejich postup byl do jisté míry mistrovský, jelikož přes skutečnost, že rakouská státní moc byla povážlivě otřesena, neustále měla pod svým velením vojenské jednotky v Praze a pro jejich velitele by bylo hračkou vyhnat dav z ulic. Však také okolo třetí hodiny odpolední, když lidé v euforii začali strhávat rakouské odznaky i vojákům z uniforem, jednotky obsadily Václavské a Staroměstské náměstí. Nastaly nejkritičtější okamžiky 28. října 1918. Představitelé Národního výboru začali vyjednávat s pražskými velícími generály Zanantonim a Kestřenkem, které se jim podařilo šikovně přesvědčit, že to, co Národní výbor koná, se děje v intencích oficiálního přijetí Wilsonových podmínek ze strany Vídně, a proklamace československého státu tedy není protistátním činem. Vojenské velení pak dovolilo, aby exekutivní moc přešla z českého místodržitelství na Národní výbor. Velící pravomoci nad vojskem však zůstaly v rukou generálů, kteří se zavázali, že vojsko bude pouze pomáhat při udržování pořádku a nebude zasahovat do politického dění. Tak se klidnou cestou podařilo vyhlásit nový stát, aniž byla prolita krev.

Československý stát byl vyhlášen, bitva s rakouskou mocí však ještě nebyla definitivně vybojována. Dne 29. října 1918 si vojenské velitelství v Praze po komunikaci s ministerstvem války ve Vídni uvědomilo, že zašlo ve svých ústupcích směrem k Národnímu výboru příliš daleko, a pokusilo se na poslední chvíli zvrátit situaci. Generál Kestřenek začal připravovat vyhlášení stanného práva a zatýkání. Mezitím však již Národní výbor dokázal zorganizovat české vojáky, ke kterým se přidali i vojáci rumunští, a ti obklopili budovu vojenského velitelství. Když pak členové Národního výboru Stříbrný a Soukup společně s velitelem českého vojska Scheinerem přišli převzít velitelství do svých rukou, rakouští důstojníci kapitulovali, obzvláště když viděli, že i maďarští vojáci, toužící po návratu domů, se začínají bratřit s vojáky českými. Tak byla revoluce ukončena a od 30. října mohl Národní výbor začít přebírat státní moc v zemích Koruny české do svých rukou. Nový stát vstoupil v život.

Dvě vlády, jeden stát

Československo tedy jako samostatný stát vzniklo z revolučních událostí 28. října 1918, kdy se Národní výbor prohlásil za orgán, který vykonává státní moc na území nového státu, a převzal moc zákonodárnou i výkonnou. V té době nebylo ještě jasné, jaká bude forma státu, o níž mělo být rozhodnuto „ve srozumění“ s československou Národní radou v Paříži. Ta se však již 14. října 1918 prohlásila za prozatímní československou vládu, jejímž předsedou a ministrem financí byl Tomáš Garrigue Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války Milan Rastislav Štefánik. Tato prozatímní vláda byla v několika následujících dnech oficiálně uznána všemi spojeneckými státy. Tak mělo Československo 28. října 2008 vlády dvě. Národní výbor, který fakticky začal přebírat státní moc doma, a prozatímní vládu v zahraničí, která ovšem byla mezinárodně uznávána.

Domácí politická reprezentace se téměř po celou dobu trvání světové války chovala vůči rakouské vládě servilně a poníženě, nepočítaje několik statečných politiků sdružených v hnutí Maffie, kteří udržovali kontakt s Masarykovým zahraničním odbojem. Domácí politikové jasně definovali svůj požadavek samostatného státu až 6. ledna 1918 v tzv. Tříkrálové deklaraci. V tomto prohlášení byla již obsažena podmínka připojení Slovenska k českým zemím – hovoří se zde o slovenské větvi českého národa. Přes tento postoj domácí reprezentace se vše nakonec v dobré obrátilo díky ráznému, a přitom promyšlenému jednání vůdců Národního výboru, kteří postupně převzali vůdčí roli od zkompromitovaných představitelů veřejného života a svými činy 28. října 1918 a v dalších dnech de facto ustavili Československo. Existence dvou vlád tak novému státu tak nakonec nebyla na škodu, spíše naopak. Masarykova vláda v zahraničí dosáhla mezinárodního uznání a stala se reprezentantem navenek, vláda Národního výboru zatím mohla pracovat na konsolidaci domácích poměrů a na přebírání státní moci. Spolupráce mezi oběma mocenskými centry byla stvrzena v Ženevě 31. října, kdy delegace vedená Karlem Kramářem sepsala protokol a vydala prohlášení o vzájemném jednání, v němž schválila veškerou vojenskou a diplomatickou činnost Národní rady československé, která se mezitím proměnila v prozatímní vládu, jakož i všechny závazky, které byly touto vládou přijaty.

O státní formě československého státu bylo definitivně rozhodnuto v prozatímní ústavě ze 13. listopadu 1918, která též určila, že zákonodárným orgánem nové republiky bude Národní shromáždění. Poprvé se sešlo 14. listopadu 1918, aklamací prohlásilo prezidentem republiky Tomáše Garrigua Masaryka a zvolilo první československou vládu v čele s Karlem Kramářem. V Národním shromáždění byli zastoupeni pouze Češi a částečně Slováci. Ostatní menšiny, tedy především Němci, se na ustanovení nového státu a jeho vládních orgánů nepodíleli. Tak byl formálně zakončen státní převrat roku 1918. Nositelem suverenity československého státu se de iure stal tzv. československý národ, který ovšem fakticky neexistoval. Význam a obsah tohoto termínu nebyl nikde zcela jednoznačně vysvětlen, a to ani z hlediska politického, ani z hlediska legislativního. Podstatné bylo, že za státní národ byli uznáni Čechoslováci bez ohledu na jazykové a etnické rozdíly. Češi a Slováci se tak stali národnostní většinou a ostatní národy, včetně Němců a Maďarů, národnostními menšinami. Spojení Čech a Slovenska do jednoho státního útvaru a Čechů a Slováků do jednoho národa tak bylo do jisté míry účelové, ale zároveň nezbytné pro existenci nového státu.

Michal Lukeš, ředitel Národního muzea