|
|
Američan v Paříži (a nikoli jako muzikál)
 Řada
slavných a uznávaných herců si vyzkoušela své režijní
schopnosti – nyní se k nim přidala i Julie Delpyová. Její Dva
dny v Paříži můžeme považovat za autorské dílo: nejenže si je
napsala a režírovala, ale vytvořila v něm i hlavní roli.
Ztvárnila postavu fotografky Marion, která se na krátký čas i
s americkým milencem Jackem (Adam Goldberg) zastaví u svých
rodičů. Jenže muž neznalý francouzštiny ani tamních obyčejů
(třeba ve stravování) si ve všestranně uvolněném, emocemi
podbarveném prostředí připadá nesvůj, žárlí na Marioniny
předchozí lásky, děsí jej její temperamentní výřečnost.
Delpyová vytvořila hravou a spontánní úvahu na téma
civilizačních rozdílností, kdy to, co jednomu připadá běžné,
druhý považuje za extrém. Sice upřednostňuje mírně kousavý
pohled na dobrodružství „Američana v Paříži“, avšak v popředí
jejího zájmu se nakonec ocitá právě Marion. Její monology
pronášené již jakoby z odstupu provázejí právě sledované dění,
které se tím pádem mění v pouhou doprovodnou ilustraci se
ztlumeným zvukem. Zaznějí mnohé odkazy na nejrůznější kulturní
i společenská fakta: pobaví výslovnostní záměna Ramba s
Rimbaudem, oceníme spontánní glosování Godarda (kultovní
režisér) při volbě vhodných brýlí nebo neméně kultovního
Posledního tanga v Paříži během putování pod nadzemkou.
V kresbě postav převažuje jemná nadsázka spojená zejména s
výřečností: zatímco u Francouzů se stává zosobněním jisté
vřelosti a otevřenosti, Jack naopak nemá daleko ke
zlomyslnosti – viz potěšení, s jakým mystifikuje zmatené
americké turisty putující po filmových stopách Mistra
Leonarda, aby zaujal jejich místo ve frontě na taxi...
Snímek Dva dny v Paříži je vtipně napsanou, zahranou i
odvyprávěnou komedií, která v lecčems prozrazuje ponaučení
zápletkami Woodyho Allena. Jen jakoby mimochodem Delpyová
naťukla dilemata pětatřicátníků, lidí blížících se ke
střednímu věku, kteří se ještě neusadili a dosud nepomýšlejí
ani na děti. Proto se nezadržitelně ubíhající věk a nenaplněné
vztahy stávají nenápadnou dominantou celého vyprávění.
Jan Jaroš, filmový kritik a publicista |
