|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Po signálu: komunikace
Dlouho jsem si pro stálé signalizování ze všech stran
připadal, jako bych byl někde uprostřed bojového pole či někde
na moři: sotva jsem zapnul rádio, slyším, že lidé, sedící
pospolu v jedné místnosti, k sobě a zprostředkovaně k nám
ustavičně vysílali jakési signály. Klidně bez praporků, bez
morseovky, jenom tím zpotvořeným jazykem: poslanec či ministr
čehokoliv vysílá signály k čemukoliv: třeba že je připraven se
s někým začít bavit o něčem, o čem s ním doposud nebyla řeč.
Z takového signálu ovšem nezaznívá dost jistoty, snad jenom
určitá naděje, že se možná začne komunikovat. Rádio tohle
signalizování zanáší do běžného života a mluvy, myslím, že
naštěstí bez většího úspěchu. Lidé se běžně bez větších
problémů domlouvají, aniž by si museli vysílat předběžné
signály náhradní řečí. Ti starší, co byli ve skautu či na
vojenské prezenční službě, totiž vědí o signálech své,
zejména, kde, jak a proč se užívají.
Padlo tu však jiné kruciální slovo: komunikovat, komunikace.
Tuhle jsem z úst nad jiné povolaných uslyšel, že budeme naše
předsednictví Evropské unie komunikovat. Snad mě to mělo
uklidnit, ale mě to naopak vyděsilo: Co to v příštím roce
vlastně budeme dělat? Komunikovat přece, slyším z rádia.
Probírám se tedy obraty, kterých bylo toho dne vysílání plné.
Naše problémy spočívají v tom, že mezi námi vázne komunikace,
přestože problémy komunikujeme svým členům, a že je do
budoucna budeme komunikovat včas, dokonce se proto snažíme
komunikovat i on-line. Možná je potíž v tom, že problémy jsou
opravdu těžko komunikovatelné, i když se dozvídám, že náš
diskutovaný spot s kostkovým cukrem překvapivě komunikuje
zahraničí uspokojivě a s humorem.
To jsem si oddechl. Měl jsem důvodnou naději, že to
dvojsmyslné oslazení Evropě je klukovská komunikace ryze
interní, pro zahraničí nekomunikovatelná, už pro ten za
hranicemi nesrozumitelný, a proto snad ani nekomunikovatelný
kostkový cukr a pověstný nepřekonatelný a nepřenosný český
humor, na který jsme tak hrdí.
Cukrkostkový spot připomíná, že humorem se komunikuje jenom na
místech jemu vyhrazených: na jevištích, u mikrofonu,
v reklamě, v hospodách, přesněji v pivnicích – pokud se tam
nerozbíjejí hlavy jedincům zjevem jinakým, ale to je přece
také komunikace k popukání, a o diváky přitom nebývá nikdy
nouze, počítám samozřejmě i s těmi uniformovanými, co
přihlížejí služebně...
V pořadech vyhrazených zábavě je každý za mikrofonem
humoristou povinně, služebně a za každou cenu, i když
posluchači se smyslem pro humor přitom trnou zuby. Ale nemějme
o humor obavy. Jestli se nemýlím, pořady, jež se zabývají
uměním a kulturou, jsou podle západního mustru kvalifikovány
jako entertaiment. A podle toho stále častěji vypadají: snad
pro stravitelnost jsou komunikovány jako zábava. Skoro všechno
chce být dnes zábavou, i zprávy o katastrofách sledujeme jako
zábavné pořady. Vinou médií je mezi horory a katastrofami
rozdíl snad jen v tom, že horor je krvavější a působivější – a
tedy zábavnější.
Komunikace, o níž je tu řeč, znamenávala docela něco jiného.
Jak se jenom dostala do běžného styku mezi lidmi? Co pamatuji,
patřila především do odborného jazyka, kde se hovořilo o
teorii komunikace. Ještě předtím byla komunikace spíše
technickou záležitostí styku a spojení – poštovního,
železničního, telefonního – a odtud pak pronikla do úředního
jazyka. Ale ani tam nezůstala. Komunikování dnes navíc
znamená, že buď mluvíme o ničem, tedy komunikujeme, anebo
zastíráme, o čem bychom měli po vyslání signálu lidsky
hovořit. |
