|
|
 Jiřina
Šiklová,
socioložka
Za slzy dojetí se nestyďme
Celý podzim je plný výročí – a mně se propojují s básničkami,
které znám z dětství od svých rodičů a dnes je říkám
vnoučatům: „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě,“ napsal o
14. září, úmrtním dnu prezidenta Masaryka, Jaroslav Seifert.
Naši mi doma občas recitovali také Halasovo Torzo naděje
reflektující podzim osmatřicátého roku: „Zvoní zvoní zrady
zvon, zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý
Albion...“ Veršíky ke vzniku republiky mně zase splývají
s povídkou Karla Čapka Jak pejsek a kočička slavili 28. říjen.
Z oslavných básní k 7. listopadu, kdy ruští bolševici
nastolili vládu sovětů a začala takzvaná Velká říjnová
socialistická revoluce, si pamatuji heslo „Bez 7. listopadu by
nebylo 28. října“, což bylo – novodobě řečeno – puzzle, které
si moje generace dokázala poskládat i tak, že carské Rusko
bylo pravoslavné a nepřijalo gregoriánskou reformu kalendáře.
Maminka si z toho dělala legraci a říkala, že proto nazval
Julius Fučík svou reportáž V zemi, kde zítra již znamená
včera.
Dodnes na ty verše a slogany vzpomínám a vždy se mi při tom
vybaví má rodina, mé dětství a dospívání. Kéž by to takto
zůstalo propojeno v mysli mých dětí a vnoučat. I když dítě
zdánlivě obsahu událostí nerozumí, dobře pozná, kdy matka nebo
otec nějakou osobnost nebo čin obdivují, odsuzují nebo hluboce
prožívají. Dodnes mi vadí, když se hraje hymna a lidé kolem
mne si povídají, jako by se nic nedělo. Přestože se dnes již
trochu za své emoce stydím, alespoň vytáhnu ruce z kapes.
Já vím, recitovat dnes básně o TGM je trochu trapné, ale jen
rozumem se vychovávat nedá a tradice, city, pohnutí nejsou
směšné. Kdysi se nesměla zpívat Hašlerova písnička Hoši od
Zborova, vy tu klidně spíte, a právě proto jsme ji s bratrem
znali. Dodnes si vybavím neškolený alt mojí maminky, když tuto
píseň zpívala – včetně její poznámky: „Děti, jděte zavřít
dveře do předsíně, ať to není slyšet na chodbu.“ Také její
obavy, aby nás někdo neudal, ve mně probudily zájem o to, jak
to bylo s našimi legiemi.
Dnes už smíme zpívat všechno a naše děti si stále častěji
vkládají do uší sluchátka od MP3 přehrávače. My jim to
zařízení ještě sami kupujeme – snad proto, abychom se vzájemně
nemuseli poslouchat. Nedivme se pak, že si mladá generace data
a letopočty bez příběhů příliš nepamatuje. Proč taky – najde
se to přece na internetu...
Bojíme se, že evropskou kulturu rozmělní příliv cizinců, a
zapomínáme, že multikulturalismus ohrožuje jen ty, kteří
nemají vlastní identitu, vlastní víru, tradice, a proto ani
mezigenerační propojení. Nebojme se proto připomínat tradice,
byť budeme svými dětmi či vnuky podezříváni ze sentimentu.
Trocha trapnosti v tomto ohledu jistě neškodí – Evropa i tato
země za to stojí. |
