|
|
 Petr
Pavlovský, nezávislý kritik
V Poděbradech po osmnácté
Osmička na konci se objevila nejenom v jedné ze tří soutěžních
kategorií festivalu Prix Bohemia Radio Rok 2008 – rok
osmičkových výročí vymezené jako publicistický pořad věnovaný
historickým mezníkům v českých dějinách, ale shodou okolností
dokonce i v pořadí jeho ročníku. Jak už jsem naznačil minule
(Poděbrady s puncem kvality, TR č. 41/2008), bylo toto původní
zadání upraveno na v českých a slovenských dějinách.
Víc jsem ale už nenaznačil, ačkoli jsem věděl, že mezi
slovenskými pořady postoupivšími do poděbradského kola je
dokument k roku 1988, který sice v českých dějinách žádným
významným mezníkem není, zato ve slovenských ano. V tom roce
se odehrála již legendární bratislavská „svíčková
demonstrace“, která má pro Slováky význam srovnatelný s tím,
jaký má pro nás vyhlášení Charty 77. Feature Kropte! Olega
Pastiera je komentovaná rekonstrukce režimního zákroku proti
pokojné masové demonstraci slovenských křesťanů, kompozice,
která využívá autentické záznamy hysterických povelů zásahovým
„složkám“, vzpomínky organizátorů a účastníků, interpretace
historiků, hudební vstupy. Dostal se, spolu s mnou
„naznačeným“ dokumentem Táni Kusé Čo s deťmi? do samého
finále, ve kterém pak zvítězil v poměru čtyři ku jedné.
Českými dějinami je ovšem nutno mínit dějiny národa, nelze je
omezovat na dějiny samostatného českého národního státu, to by
se nám, pokud jde o minulé století, scvrkly jenom na jeho
posledních osm let – do té doby jsme stále žili ve státě, kde
Čechů mnohdy (rozhodně do roku 1938) nebyla ani polovina.
K roku 1998 žádný pořad přihlášen nebyl, i když tam by se
minimálně jeden „historický mezník“ našel, totiž vznik světově
raritní, česky vykutálené formy velké koalice zvané opoziční
smlouva (9. 7. 1998).
Zvláštní uznání získal český dokument Mikuláše Kroupy Únor
1948 jako vláda StB (Příběhy zlomených konfidentů) z cyklu ČRo
Rádio Česko Příběhy 20. století. Porota dospěla k názoru, že
zvláštní uznání by nemělo být jen jakousi stříbrnou medailí,
ale že by na rozdíl od komplexního posuzování při udělování
hlavní ceny mělo zohledňovat nějaké sice závažné, ale dílčí
specifikum. V tomto případě jsme se snažili poněkud
kompenzovat jisté znevýhodnění cyklů jako takových; při
společné kategorii se singulárními opusy je jeden z celku
cyklu vyjmutý díl apriorně handicapován.
O umělecké kritice (a porotcování není nic jiného než její
zvláštní případ) platí, že je nanejvýš subjektivním
posuzováním hodnot, že hovořit zde o objektivitě či ji dokonce
požadovat je bláhovost. Kritické soudy na totéž dílo se často
fatálně mýlí nebo diametrálně rozcházejí. Přesto, při jistém
stupni profesionální zasvěcenosti a citlivosti spojené se
zkušenostmi, se mnohdy ukáže překvapivá míra shody, tedy
intersubjektivity. Tak tomu bylo i v našem případě.
Na jedné straně osm ze čtyřiadvaceti pořadů nedostalo žádný
hlas. Na druhé straně dva ze sedmi postoupivších dostaly
dokonce po třech hlasech a konečně – byly to právě tyto dva,
které pak postoupily do finále. Jinými slovy: kdybychom po
prvním kole hlasovali rovnou o oněch jediných dvou, výsledek
by byl stejný. Tento vývoj samozřejmě nemohl nikdo předem s
jistotou předpokládat a ulehčení práce by to stejně bylo jen
minimální, protože ta spočívala především v poslouchání,
analyzování, přemýšlení. |
