|
|
 Magdalena
Švecová,
režisérka
Jak jste si představovala svoji budoucnost řekněme ve čtrnácti
letech?
Naprosto naivně. Chtěla jsem žít na statku, mít krávu a
koně... Později jsem si přála učit děti na housle. Tento sen
se mi splnil, rok jsem působila v jihočeských Borovanech a
ideál se záhy rozplynul.
Proto jste svou dráhu přehodnotila a vrhla se na operní
režii?
Kdepak, ta cesta byla daleko delší a myslím, že nejlépe ji
vystihuje věta „divadlo si mě našlo“. Od dětství jsme
s bráchou pořád něco nacvičovali, vymýšleli malé divadelní
formičky. Později, už jako studentka houslí na konzervatoři,
jsem „svůj soubor“ rozšířila na patnáct členů, občas jsem i
ušila kostýmy a zahrála si. Divadlo tak vyplnilo velkou část
našeho tehdejšího života. Ale opera? Nikdy jsem ji
neposlouchala. Po konzervatoři jsem si podala přihlášku na
činoherní režii, a když mě nepřijali, odjela jsem do Vídně,
abych se na vídeňské Universität für Musik und darstellende
Kunst zdokonalila ve hře na housle. Teprve tady jsem se začala
zajímat o operu a teprve tady mi docvaklo, že právě muzika a
láska k divadlu jsou dva obory, které se v opeře tak dokonale
propojují.
Co všechno ovládá člověk, o kterém si myslíte – to je
opravdu špičkový operní režisér?
Opera jako syntéza nabízí spoustu možností. Je-li dotyčný
skutečná špička, pak ovládá všechny její stránky. Ale myslím
si, že výraznou stopu může zanechat i člověk, který vyniká jen
v jednom z oborů – ať už jde o činoherního režiséra,
choreografa, výtvarníka, designéra. Třeba Robert Wilson, který
dělal v Národním Janáčkův Osud, je úžasný vizualista. Stejně
tak Jean Pierre-Ponelle byl scénograf a skrze své výtvarné
cítění vytvářel nádherné opery. V první řadě by ale měl
špičkový režisér brát opravdu vážně muziku!
Které aspekty režie dávají nejvíc zabrat vám?
Vymyslet to! A posléze, když už jsme ponořeni do práce,
uhlídat si původní záměr, finální podobu. Neztratit odstup a
objektivitu. Být náročná a neslevovat, protože přílišná
laskavost se nevyplácí. A někdy dá zabrat spolupráce s jedním
jediným člověkem... Zkrátka, nejednou se objevují zdánlivě
nepřekonatelné překážky, ale překonat se musí, jinak bychom
nedošli do cíle.
Mládí je v lecčem jistě radostné, ale v profesním životě může
přinést i pořádné těžkosti…
O to víc si vážím lidí, kteří, aniž by předem odsoudili, že
jsem mladá – a žena, se snaží o spolupráci. Překvapivě je jich
většina. Nesmírně jsem ocenila třeba spolupráci s dirigentem
Zbavitelem v Plzni, kde jsme připravovali Donizettiho operu
Don Pasquale. Bral mě tehdy jako rovnocenného partnera, byť
jsem byla těsně po škole, úplné nic. Stejně velkoryse se chová
při Prodance pan dirigent Lenárd.
Jak dlouho vlastně s takovou operou žijete, jak tomu třeba
bylo s Prodankou?
 Ta
mě dennodenně provázela celý rok, nabídku jsem dostala
v červnu 2007. Přes léto jsem se samozřejmě nechala unášet
krásnými pocity, hudbou, úvahami o komedii. Hodně jsem četla.
Začala jsem úžasnou knihou Prodaná nevěsta od Taťány Součkové
a Jana Panenky, kde je utříděna historie všech inscenací
Smetanovy opery v Národním divadle včetně dobových fotek.
Prostudovala jsem národopisnou literaturu, Čeňka Zíbrta, Pavla
Toufara, Paměti Františka Dědiny. A hodně brzy jsem se začala
pídit i po tom, jak by měla vypadat komedie, protože tento
rozměr mě na Prodance lákal mimořádně. Přečetla jsem knížky o
cirkuse, nádherný a dojemný Život v manéži od Václava Cibuly o
osudu Kludských. Navštívila jsem představení v Ostravě,
v Plzni, v Praze a v Brně, brouzdala jsem po internetu,
sledovala ukázky ze zahraničních inscenací. Mimochodem, ty
byly hodně tradiční. S výjimkou Lipska, kde se vše odehrávalo
na křižovatce dálnic a Jeník přijel na motorce... A taky jsem
se vydala do jihočeské vesnice Holašovice a vyzpovídala vnuka
tamního sedláka. Chtěla jsem si totiž prožít nitky vztahů.
Hodně jsem se zajímala o postavu Kecala, svou povídkou
Dohazovač mi nesmírně pomohl i sám Sabina. Další práce už
navazovala na ostatní kolegy.
Jak moc jste mluvila do scény, kostýmů, do hudby?
Do hudby ne! Dirigent je nadřazen režisérovi. Ovšem se
scénografem Petrem Matáskem, choreografkou Ladislavou
Košíkovou a výtvarnicí kostýmů Zuzanou Přidalovou jsme
vzájemně živě diskutovali. Odděleně by to nešlo.
Premiéra se konala na 50. ročníku MHF Smetanova Litomyšl –
liší se tamní představení od toho, které uvidí diváci ve
zlaté kapličce?
Liší se scénou, Národní nabízí víc možností, bude se tam třeba
zvedat střecha, svítit domečky, pomůže nám provaziště. Na
druhou stranu atmosféra Litomyšle je naprosto neopakovatelná a
myslím, že i pro tvorbu samotnou byl týden strávený tam
úžasný. Nikdo nikam nespěchal, hodně jsme pracovali, přitom
jsme už byli prostoupeni očekáváním prázdnin, publikum nám
ohromně přálo. Oáza! A také jsme se rozmazlili šířkou tamního
jeviště. Zejména s ohledem na sbor nám ty čtyři metry
v Národním chybí.
Jitka Novotná
Foto Hana Smejkalová |
