|
|
 Leo
Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Oko za oko
Naposledy jsem se s tím obratem setkal v závěru nedávno vydané
knížky o osudu Sudet před sedmdesáti lety. V souvislosti
s poválečným odsunem Němců se v doslovu hovoří o tvrdém, možná
nepřiměřeném trestu: starozákonní zásadě „oko za oko“.
Je málo spojení, která slyšíme takřka denně, a přitom jsou tak
zavádějící jako právě ono „oko za oko“. Dle zavedeného chápání
jsou tato tři slova zkratkou pro nikdy nekončící koloběh
násilí a odplat, primitivní odvetu. Nevím už, má-li Ludvík
Souček „oko za oko“ ve svém Slovníku oblíbených omylů, ale
mýlka provázející tento obrat – princip msty přisuzovaný
hebrejské Bibli – je už natolik zažitá, že jen pokus o její
zpochybnění může být považován za omyl. Přesto stojí za to ho
podniknout.
„Oko za oko“ je zásada známá již z Chamurappiho zákoníku,
nejstaršího dochovaného zákoníku světa vzniklého v Babylónii
před téměř 3800 lety. „Jestliže plnoprávný občan vyrazil oko
plnoprávnému občanu, vyrazí mu oko,“ čteme zde. „Jestliže
plnoprávný občan vyrazil zub plnoprávného občana, sobě
rovného, vyrazí mu zub,“ stanoví se dále.
Hebrejská bible však není Chamurappiho zákoník, byť se od něj
na první pohled místy příliš neliší: Tak v 21. kapitole 24.
verši Druhé knihy Mojžíšovy čteme: „Oko za oko, zub za zub,
ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za
modřinu, jizvu za jizvu.“ Tanach, jak zní hebrejský akronym
označující židovské biblické Písmo, které křesťané nazývají
Starý zákon, má ale i svůj ústní komentář Talmud neboli učení.
Zatímco tradiční židovský psaný zákon určuje základní
principy, kodifikovaná ústní tradice vykládá, jak je konkrétně
v životě naplňovat. A zde se můžeme setkat s jednoznačným
výkladem. „Oko za oko“ zosobňuje princip přiměřenosti,
vyjádřený v praxi odškodněním poškozeného. Nejedná se o
vendetu, kterou provede ten, kdo utrpěl zranění, ale o
spravedlivý trest z moci veřejné, uměřený charakteru újmy.
Talmud tuto zásadu vyjadřuje nadmíru jasně: Ztratí-li někdo
vinou jiného oko, nemůže vůči pachateli postupovat stejně.
Vždyť kdyby slepý někomu vyrazil oko, zůstal by snad bez
trestu? A aby opravdu nebylo pochyb, jak se má spravedlivě
trestat, židovský ústní zákon vypočítává i pět poškození,
která je nutno vzít v potaz při úvahách o odškodnění násilného
činu, třeba i vyražení oka. Zákonodárci tak mají přihlédnout k
přímé škodě či újmě, bolesti, léčení, vynucené nečinnosti a
z ní vyplývající ztrátě a zahanbení neboli trvalým následkům.
Troufám si říct, že ani moderní trestní zákoníky neuvažují
v zásadě jinak.
A proč o „oku za oko“ mluvím tak zeširoka? Možná se může zdát
zbytečné zacházet do podrobností kvůli jednomu špatně
tradovanému obratu. Co na tom sejde, jak to před několika
tisíci lety myslel Chamurappi a jak po něm Židé, zda jde o
mstu anebo o ustanovení ctící oběť a nepřehlížející pachatele.
Přesto – a „oko za oko“ je jen příkladem – myslím, že stojí za
to se stavět proti povrchnosti, zjednodušeným soudům a
ignoranci, kde to jen jde. Lidská nevědomost a její rodné
sestry hloupost a zaujatost jsou sice nesmrtelné, ale na nás
záleží, jak hlasitě je necháme mluvit. |
