|
|
 Životní
martyria „lhářky“ z gulagu
Kapitoly z rozhlasového dokumentárního cyklu Příběhy 20.
století obsahuje zbrusu nová kniha s názvem Kruté století.
Její autoři – novináři Mikuláš Kroupa a Adam Drda – v ní
zachytili autentické vzpomínky pamětníků a protagonistů
moderních dějin českého národa. „Příběhy 20. století jsou plné
dobrodružství, ale také utrpení a bolesti. Zejména první dvě
třetiny (nejen) českého 20. století byly velice kruté. Je to
doba, do níž bychom se nechtěli narodit,“ tvrdí autoři. Věra
Sosnarová takové štěstí neměla. Následující ukázka z knihy
líčí utrpení, kterým tato žena prošla v sovětském gulagu i při
jednání s českými úřady.
Hrůzný transport
V polovině května 1945 se v Praze a dalších městech slavilo.
Po ulicích defilovaly vojenské jednotky, Sokolové, skauti a
legionáři. Příslušníci revolučních gard, podpořeni vůdčími
politiky, už plundrovali německý majetek a honili německé
civilisty. Nezbylo moc lidí, kteří by byli schopni a ochotni
bránit své bližní před novým násilím. A tak důstojníci
sovětské NKVD v klidu, někdy dokonce za asistence
československých úřadů, začali odvlékat Čechoslováky, kteří se
jim z různých důvodů zdáli podezřelí a na nichž měli zájem, do
sběrných lágrů a později – do gulagu.
Před jedním brněnským bytem zazvonili 17. května 1945 čtyři
muži. Otevřela jim čtrnáctiletá Věra (narozená roku 1931),
dcera Ljubky Mělké, pocházející z ruské Sverdlovské oblasti.
Do Československa se Ljubka přivdala někdy ve dvacátých letech
a ještě před válkou se s mužem rozešla. Dva Češi a dva rusky
mluvící příslušníci NKVD Ljubku a její dvě dcery – Emilii
(přezdívanou Naďa) a Věru – zatkli. Rodina byla odvedena
nejdřív na provizorní stanici NKVD v Brně a poté byla
internována na zámku v Mikulově. Nikdo ze zatčených netušil,
co se s nimi bude dít. Za několik dní je stráž odvedla na
nádraží a byli odvezeni do Budapešti, na sportovní stadion,
kde Sověti soustřeďovali zatčené nešťastníky, určené
k deportaci. Vystrašená rodina Mělkých tu bez informací
strávila další týdny. „Nad stadionem stál most a Maďaři z něj
spouštěli celé šrůtky masa. Tam ještě bylo co jíst. Drželi nás
tam déle než měsíc. Pořád jsme nic nevěděli. Matka si
zoufala,“ vzpomíná Věra Mělká, provdaná Sosnarová.
Další cesta rodiny Mělkých vedla do Moskvy, v dobytčím vagonu,
kde se tísnilo asi sto lidí různých národností. Dozorci nikomu
nic nezdůvodňovali, prostě vydávali příkazy. Věra měla tehdy
jedinou příležitost k útěku. Nevyužila ji. „Vezli nás přes
Bukurešť, pak směr Kišiněv. Tehdy jsem mohla utéct. Rus mi dal
kýbl, abych šla pro vodu. Zrovna zrály třešně, chtěla jsem je
natrhat sestře. Trhala jsem a vlak se mezitím rozjel. Já
hloupá jsem s kýblem utíkala, polovičku vody vylila. Vlak
ještě nejel tak rychle, tak mě chytli a vytáhli do vagonu.
Kýbl jsem pustila. To víte, potom jsem litovala, ale uvnitř
jsem měla matku a sestru,“ vzpomíná.
O transportu Věra Sosnarová dodnes mluví jen těžce a se
studem. „Nesměli jsme se skoro bavit. Když jsme mluvili,
Rusové na nás řvali. Víte, kolikrát mě znásilnili, než jsme
přijeli na místo? Takový hovada. Přímo ve vagoně. Hrůza. Jeden
Rusák měl všude hodinky, na krku budíky se zvonky a sápal se
na nás. Nikdo nemohl pomoct, protože by ho byli zastřelili,
což se taky stalo. Jednou se vrhli na dívku, která měla ve
vagonu otce. Začali jí znásilňovat přímo před jeho očima. To
víte, že se na to nemohl koukat, začal jí bránit, tak ho
zastřelili.“
Arsen na přilepšenou
V září roku 1945, kdy v obnoveném Československu doznívaly
oslavy, ale ještě trvala euforie ze svobody, vystupovala Věra
se svojí sestrou a matkou z vlaku. Před nimi se rozkládal
obrovský komplex dřevěných a zděných baráků – lágr Alpajevsk.
Věra vypráví, že s Emilií prošly například ještě tábory Azbezt
a Nižnij Tagil. Maminka Ljubka Mělká krátce po příjezdu do
sibiřského lágru spáchala sebevraždu – i když okolnosti její
smrti nejsou zcela jasné. Dcery ji našly 6. ledna 1946 na zemi
v baráku: „Ležela v kaluži krve, byla mrtvá. Nic víc nevíme,
nedozvěděly jsme se, jestli se zabila, nebo jestli ji zabil
někdo jiný. Odtáhly jsme ji ven a zahrabaly do sněhu. Až na
jaře jsme ji potom vykopaly a vyhrabaly jsme v zemi jamku, kam
jsme ji uložily.“
 V táborech
na Sibiři přežívala Věra Sosnarová osm let. Vypráví o těch
časech děsivé příhody, jako je třeba případ masové vraždy
vězňů. Začal tím, že všechny vězně v táboře svolal velitel na
nástupiště, kde jim oznámil, že budou celý den kopat jámy,
„široké jako silnice a hluboké několik metrů“. Práce byla
tentokrát společná, pro muže i ženy. Když jámy dokončili,
přivezl prý vězeň jménem Nikolaj sudy s lyzolem (tedy
s dezinfekcí, obsahující enzymy, které štěpí organické látky)
a vězni museli jámy prolévat.
„Nevěděli jsme proč a pak jsme dostali rozkaz dělat nosítka.
Potom Nikolaj dovezl železné konve plné vodky. Vybrali lidi,
ti museli přijít s ešusem a každý dostal příděl vodky, že prý
na přilepšenou. Jenže do té vodky namíchali arsen. Lidi pak
padali jako mouchy. Ráno jich leželo někde pět, jinde deset,
někde patnáct…“ líčí Věra Sosnarová.
Jindy prý musela pohřbívat mrtvé, které postříleli v lese: „My
jsme pak s jednou Ruskou musely chodit je sbírat a házet do
jam. Dávaly jsme na nosítka takového kluka, byl v mých letech,
bylo mu tak patnáct šestnáct roků. Pořád ho vidím, jak mne
chytá za ruku. Říkám Rusovi: ,Živoj, živoj.‘ Pustily jsme
nosítka na zem a jeden dozorce, nějaký Mongol, sundal z ramene
kalašnikov a začal mě mlátit hlava nehlava. Potloukl mi ruku,
rozbil mi rameno, ležela jsem celá v krvi. Odtáhli mě
k doktorovi, který mi dal do pusy kousíček dřeva, namočený do
vodky. A řekl: ,Kousej do toho, neboj se, já ti to trochu
spravím.‘ Pak už jsem byla v bezvědomí.“
Drahý soudruch...
V době, kdy byla vězněna na Sibiři, měla Věra Sosnarová-Mělká
československé občanství. Úřady jí ale nepostrádaly, nikdo se
o ni nezajímal, nikdo ji nehledal. Sověti ji považovali za
občanku SSSR, která zradila ideály bolševismu a stala se
špionkou stejně jako její matka. Příslušníci NKVD ji
v táborech čas od času vyslýchali a tloukli, nutili ji, aby
podepsala, že se vzdává občanství, což neudělala. Dnes říká,
že československá státní příslušnost ji držela nad vodou,
dávala jí naději, že se jednou dostane pryč. Ta naděje jí
vydržela neuvěřitelných devatenáct let.
Po osmi letech v sibiřské divočině a práce v lesích byla jako
námezdní síla poslána do kolchozů na různé pomocné práce. Jako
bezprávná osoba se protloukala až do začátku šedesátých let,
stejně jako její sestra. Na její případ už pozapomněly i
sovětské úřady. Psala do Československa žádosti o návrat, ale
nedostávala odpověď. Nakonec ale přesvědčila předsedu
kolchozu, který měl družbu s Jednotným zemědělským družstvem
v Československu, aby se jejího a sestřina případu ujal – a on
slib splnil.
Věra Sosnarová pak sedla a napsala dopis. Poníženě v něm
prosila, aby ji i sestru Emilii pozvali z JZD v rámci družby
do Československa na práci. Část dopisu ocitujme v její
tehdejší pozapomenuté češtině: „Drahý Soudruch, Předseda
družstva. My dve Sestry Žijem v Sovětskom Svaze. 15 Rokov.
Sami sem narozeni v ČSSR na Moravě v Brně. ... Drahy Soudruch
Předseda. Smy vás poprosit, kak Tatinka kteri unas Zemřel
v koncentrake, abyste vi nam pomohli přijet kvam v Družstvo
Pracovat...“
Předseda družstva zareagoval, a tak se po dalším vyjednávání
na úřadech Věře podařilo získat povolení a vrátit se domů. Dne
1. září 1964 nastoupila i s Emilií do vlaku, odjely do Moskvy
a odtud do Československa. Sovětský aparát si ovšem dal jasnou
podmínku – naprostou mlčenlivost o minulosti –, kterou Věra
přislíbila a stvrdila několika podpisy. Pracovala v JZD Nový
Šaldorf. Měla tam prý nejnižší možný plat a jak říká, byla
v kuriózní situaci: vrátila se z gulagu, ale lidé na ni
pohlíželi s nechutí jako na „Rusačku“.
Odškodnění? Ani nápad!
Věra Sosnarová mlčela až do konce dvacátého století. Mlčela
před československým státem, který měl k dispozici její
sovětskou pracovní knížku (v té pochopitelně o žádném
odvlečení, věznění a nucených pracích není ani slovo), mlčela
i před svým mužem. Vyprávět začala teprve před několika lety,
kdy už byla její sestra těžce nemocná – a právě kvůli tomu má
nemalé potíže.
Stejně jako ostatní vězni gulagu měla totiž i ona podle zákona
nárok na odškodnění, ale „v první vlně“ o ně nepožádala.
Žádost vznesla později a od roku 2004 ji prošetřovaly
nejrůznější instituce: policie, ministerstvo práce a
sociálních věcí, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu (ÚDV), ministerstvo zahraničí jako prostředník,
česká ambasáda v Rusku, Česká správa sociálního zabezpečení
(ČSSZ). Případ Věry Sosnarové si úředníci přehazovali jako
horký brambor: odškodnění není v řádu tisícovek, jde o zhruba
tři miliony, o vyplacení minimální mzdy od roku 1945.
V době, kdy vznikal tento text, se s žádostí Věry Sosnarové,
rozené Mělké vypořádala ČSSZ, která odškodnění zamítla,
přičemž vycházela mimo jiné z negativního posudku ÚDV. Člověk
by si myslel, že tak složitý a bolestný osud prošel
zodpovědným zkoumáním, aby byla jistota, že se paní Sosnarové
neublíží, že se jí nestane nová křivda. Jenomže počítat s
citlivostí a zodpovědností byrokratů je zjevně naivní.
A další důvody pro zpochybňování její výpovědi a jejího
života? Ruské úřady na žádost českého velvyslanectví v Moskvě
písemně sdělily, že se v jejich archivech nenacházejí žádné
informace o věznění Věry Mělké, Melke, Mielké či Melkich.
Ovšem v tom je zase potíž: Rusko v tomto směru nikdy
nepřiznávalo to, co přiznat nemuselo, už jen preventivně,
kvůli mezinárodním žalobám. Válečné příběhy stovek uprchlíků
z Československa se popřít nedaly. Příběh Věry Sosnarové ano.
 Jako
třetí argument posloužila ČSSZ již zmíněná pracovní knížka.
Podle úředníků „takovýmto dokladem vězňové gulagu
nedisponovali. Tvrzení o pobytu paní Sosnarové v gulagu to do
značné míry zpochybňuje“. Jak taková „trudovaja knižka“
vypadá? Stojí v ní například, že Věra Mělká v SSSR pracovala
ve strojírenském závodě, že byla zaměstnána jako „dělnice“,
„námezdní síla“ či „pomocnice strojníka“. Dokument s datem
vydání 26. srpna 1964 je zjevně vypsán rukou jednoho člověka,
ačkoli obsahuje záznamy za mnoho let. Připomeňme, že než
sovětský bezpečnostní aparát pustil Věru Sosnarovou-Mělkou
zpátky do Československa, vyžádal si od ní závazek, že o svém
životě nebude mluvit – a podpořit ono „nemluvení“ zfalšovanou
pracovní knížkou bylo to nejjednodušší, co mohla bolševická
mašinérie udělat.
Suma sumárum, Česká správa sociálního zabezpečení (stejně jako
ostatní zodpovědné instituce) nemá k dispozici nic, co by
prokazovalo, že Věra Sosnarová nebyla v SSSR držena proti své
vůli. Přesto rozhodla, že jí nenáleží odškodnění. Skoro
osmdesátiletá Věra, vězenkyně gulagu, tedy nedostane peníze,
zato obdržela pěknou tečku za životem plným utrpení: česká
státní instituce ji bez rozpaků označila za lhářku.
Mikuláš Kroupa, reportér a redaktor ČRo Rádio Česko
Foto Ivo Dokoupil |
