 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
To je ale nepříjemné!
Vždycky když se dostanu do cukrárny Charlota v jednom
šumavském městečku a usednu ke kávě a obřímu moučníku, který
tady umějí dělat skutečně opulentní, připomenu si, jak jsme se
právě tady před pár lety rozhodovali, jestli jet do Súdánu
pomáhat likvidovat hladomor, nebo ne. Dorty se mění, jednou
jsou karamelové, jindy ovocné s jahodami a malinami, nebo
čokoládové, a v Africe je pořád někde hladomor. Je možné, že
se to někdy dostane až k nám? Není to nakažlivé?
Hlad má různé podoby. Výstřední mládež trpí hladem schválně,
aby byla hubená. V jedné zemi už přijali dokonce proti tomu
zákon. Zákon proti hladovění. A na druhém konci pomyslného
žebříčku kandidátů hladomoru jsou penzisté a vůbec lidé na
sklonku života. Proč jezdit do Súdánu, když je potkávám tady.
Když je prý důchodce sám, neuživí se. Opravdu? Ano, ověřil
jsem si to. Většinu peněz utratí za nájem a za složenky,
zbytek je na jídlo, ale velmi skrovné. Určité východisko je
jenom v tom, když jsou dva. To je potom život o něco snazší.
Ale vždycky se nepodaří sehnat druhého do hry proti hladu.
Naši poslanci, senátoři, to jsou hodní lidé. Dozvěděli se to
v parlamentu a řekli: „To je ale nepříjemné.“ Neudělali ovšem
nic.
Ministři, vláda, prezident zrovna tak: „To je ale nepříjemné,“
řekl každý. Jeden ministr měl nápad, že udělají zákon, kterým
se ukládá dětem, aby se o hladové rodiče postarali. Zákon
proti hladu. A dál nedělají nic.
Jenže než zákon bude, co bude taková bývalá učitelka ze
základní školy, která zůstala sama, dělat? Chodí kolem
kontejnerů v našem sídlišti, ale brání se té myšlence, že by…
Zatím ne!
Třeba je to i vaše bývalá učitelka, Mirku, Petře, Václave!
Měli byste s tím něco udělat.
Teď to nejde, teď je finanční krize. Ředitelé peněžních
ústavů, burziáni a majitelé soukromých bank si budou muset
utáhnout opasky. Místo dvou milionů měsíčně třeba jen jeden.
Pohroma. Nějak bychom jim měli pomoci, říkají vlády v Evropě a
v USA. Dávají miliardy dolarů a eur těmto lidem, kteří
způsobili finanční katastrofu svou chamtivostí. To je
prokázané, že to byla chamtivost.
Tyto banky se musí udržet, protože prý jsou příliš velké na
to, abychom je nechali padnout. Takové logice nikdo nerozumí.
Ale všichni pokyvují hlavou. A peníze v bankách uložené se
musí prý pojistit státními financemi. Jak je dále prokázáno,
je to pojištění peněz vkladatelů jejich vlastními penězi,
daněmi. Sami sobě budeme platit za ztráty někoho jiného.
Náš ministr financí, dobrák, v televizi prozradil, že je to
stejně podvod. Kdyby mělo Německo jako stát vyplatit náhle
všem vkladatelům jejich peníze, nebude na to mít.
To je ta otázka, která měla napadnout každého: kde stát tyto
miliardy najednou bere? Kde budou chybět?
A druhá: Jak to, že se nikdo neptá, jak se tyto banky změní,
co udělají, aby se to neopakovalo? Žádné záruky po nich nikdo
nechce. Chamtivost je totiž pozitivní vlastnost, na které
stojí rozvoj kapitalismu. Musí to být hodně velká, osobní a
dynamická chamtivost, pak se vyplatí nám všem.
Podvod a lež nás drží nad vodou. Ano, jen důvěra může ten stav
krize zvrátit. Ale všichni víme, že je to falešná důvěra.
Falešné sliby zvedají kurzy na burzách, virtuální obchody
způsobují vzestup nebo krach.
Jak to, že jsme tak hluboko klesli? A jak se vymanit z moci
hlupáků a podvodníků? Ještě si hrají na světovou politiku!
Ve skutečnosti jde jen o peníze. Ve společnosti, kde bývalá
učitelka, důchodkyně bude muset hledat jídlo v popelnicích,
nebo musí zákon jejím dětem přikázat, aby se o ni postarali,
není něco v pořádku. Lépe řečeno není nic v pořádku.
V této chvíli je legitimní hledat odpověď na tyto otázky u
našich přátel ve zglobalizovaném světě. To oni nás
přesvědčili, že globalizace je to nejlepší a donutili nás,
abychom se zglobalizovali. Ani to jinak nešlo. Teď jsme s nimi
na jedné lodi, sedíme u jednoho stolu s Bushem, Billem Gatesem
a dalšími. Jsme jedna rodina. Sedíme kolem stolu, šest a půl
miliardy nás sedí kolem jednoho stolu. V rohu místnosti vstane
člověk a říká o té učitelce. Oni sedí a nic. Jeden si čte
noviny, další zašívá ponožky – ten je z rozvojového světa,
třetí hledí do stropu.
Tak ten člověk v rohu znovu vstane a bouchne pěstí do stolu.
Co s tím uděláme? Poradí nám někdo? Ale ta naše zglobalizovaná
rodina zase nic.
Nakonec se ten člověk rozhodne a začne jim střílet ze samopalu
nad hlavou. Konečně se někdo v té teď už sedmimiliardové
místnosti pohne a řekne: „To je ale nepříjemné!“ A dál už zase
nic.
To je stav tohoto světa a je to příběh s otevřeným koncem.
Bude se bouchat pěstí nebo střílet? To nikdo neví.
Sedím v cukrárně Charlota poměrně dost často, protože výlety
na Šumavu jsou kouzelné. Nad hlavou pod stropem nám každou
chvíli přejede automatický vláček a zahouká. Vedle sedí u
stolu známí z Německa, kteří si sem přes hranice zajedou
v neděli odpoledne na laciné české dorty s kávou.
Ta učitelka mi nejde z hlavy. Mám v Africe přátele, ne přímo
v Súdánu, ale to nevadí, někde jinde. Ti vědí něco o
hladomoru. Myslím, že je čas zeptat se jich na to.
Rozhodně si zatím dám ještě jeden dort. Ten s pařížskou
šlehačkou! |
