|
|
 I
upír může strádat
Werner Herzog patří mezi režiséry řekněme umanuté, kteří
vytrvale prosazují projekty, jejichž realizace je často
složitější a náročnější nežli zápletky vyprávěného příběhu.
Ten zpravidla pojednává o vzdorování osudu. K ukázkovým dílům
tohoto druhu patří zejména film Fitzcarraldo, odehrávající se
v amazonském pralese a zachycující transport velkého parníku
přes obtížně přístupný horský masiv. Téma osudového předurčení
– a to hned několikerého – prostupuje i filmovou adaptací
Stokerova Draculy, uváděné pod názvem Nosferatu – fantom noci
(1978). Zjevně tím Herzog vzdává čest slavné, ještě němé
Murnauově adaptaci z počátku dvacátých let, která se nazývá
obdobně (Upír Nosferatu) a kterou se určitě inspiroval.
Ostatně i tu nyní uvádí klubový Projekt 100.
Herzog nechtěl jen strašit: víc měl na mysli obraz šířícího se
moru, který přenášejí hejna krys provázející příchod
krvelačného upíra; a také melancholické úvahy nad předurčeným
osudem. Krvežíznivého proklatce vypodobnil s mimořádnou
výrazovou zdrženlivostí a ztišeně sklíčeným hlasem Klaus
Kinski (mrtvolně vybělené, hladce vyholené hlavě vévodí
žhnoucí oči, velké netopýrovité uši a dva přední řezáky čnící
z pootevřených rtů). Upír považuje za prokletí, že nemůže
poklidně zesnout, dokonce lidem závidí jejich smrt. Naproti
němu přecitlivělá Lucy (Isabelle Adjaniová), jejíž rovněž
vybělený obličej naznačuje tělesnou křehkost, se odhodlává
obětovat vlastní život, a tím své bližní zbavit tíživého
přízraku. Přiměje upíra, okouzleného jejím půvabem, aby u ní
počkal na první sluneční paprsky…
Herzog se vyhýbá drastickým detailům, ostatně ani sání krve
nebývá většinou vylíčeno v doslovném popisu, můžeme je spíše
odezírat z chování postižených. Závěrečná sekvence tohoto
druhu v sobě obsahuje až jakési erotické záchvěvy: dívka z
posledních sil tiskne upíra k sobě a prožívá cosi na způsob
sebezáhubné slasti. Pozoruhodné je i upírovo zjevování:
Herzogovi postačí noční přítmí, z něhož se vyjevuje zlověstná
tvář, anebo pohled do zrcadla, ve kterém vidíme otevírat se a
zavírat dveře, jimiž nikdo nevstupuje, zatímco po stěně se
pohybuje pařátovitý stín a zlověstně narůstá...
Herzogův Nosferatu je zvláštní počin: počáteční pasáže,
evokující poklidné, ospalé městečko, jsou veskrze neumělé, ba
ochotnicky inscenované, jen chabě oživené hrstkou komparsistů.
Zobrazení některých postav a jejich počínání (najmě křečovitý
smích) prostupuje těžkopádná bizarnost. Rázovití transylvánští
horalové a cikáni, kteří varují před vstupem do polorozpadlého
upírského sídla, připomínají krojované statisty, z nichž si
tropil žerty už Oldřich Lipský ve zfilmovaném Tajemství hradu
v Karpatech.
Teprve když vylidněné městečko zaplavují krysy – symbol zmaru,
hloučky lidí křepčí ve víru „tance smrti“, ponuré náměstí
prosvětlují čerstvě stlučené rakve a liduprázdná, sychravým
počasím ztemnělá prostranství zaplňuje jediná postava v černém
vlajícím plášti, teprve tehdy nás vyprávění až uhrančivě
pohltí. Jednoho „hosta z temnot“ lze zneškodnit, v jeho díle
však budou pokračovat nakažení...
Jan Jaroš, filmový publicista |
