|
|
 Barbara
Frittoli,
sopranistka
Jak hodnotíte své první vystoupení v České republice?
Zpívat v Praze byla pro mě mimořádná záležitost. Dosud jsem
vaše město nenavštívila a tentokrát si ho, bohužel, v klidu
neprohlédnu. Ale z toho mála, co jsem mezi zkouškami spatřila,
jsem byla nadšena. Z Prahy na mě dýchá mimořádná kultura,
stopy múz, přímo cítím, jak tudy v různých epochách
procházely. Jsem šťastná, že u vás mohu zpívat, velmi se
vynasnažím o co nejlepší výkon a doufám, že ho hosté v sále
ocení.
Jak byste si přála, aby na vás publikum vzpomínalo?
Když jsem byla na samém počátku, ani mě nenapadlo, že se
z toho všeho vyvine skutečná kariéra. Za nejdůležitější
považuji, aby na mě lidé vzpomínali jako na muzikanta.
Neodevzdávám se jim jako já, Barbara Fritolli, ale přináším
jim hudbu v co možná nejdokonalejším provedení. To je
podstatný rozdíl. Proto také poskytuji rozhovory jen v omezené
míře a nijak se nevěnuji propagaci. Myslím si totiž, že se
lidé mají sami rozhodnout, jestli mě chtějí slyšet. Nechci
nikoho nutit.
Jste takříkajíc „dříč“?
Ano, někdy až maniak! Studuji s velkým požitkem, a to nejenom
hudbu. Intenzivně se soustředím i na text, baví mě nořit se do
něj, věnovat mu zaslouženou pozornost. Snažím se být velmi
precizní, důsledná, možná na někoho působím až šíleně… (smích)
Víte, tradice vnesla do opery – a velmi často do opery italské
– spoustu nešvarů, klišé, nemístných manýr. Ale já chci předat
dílo v jeho původní podobě, respektuji zápis. Teď nejspíš
působím suchopárně, a tak rychle dodávám: nikdy nezapomínám,
že umění, kultura, jsou především součástí života. Proto jsem
nesmírně šťastná, když někdo přijde během zkoušky a řekne mi,
plakal jsem, když jste zpívala. To totiž znamená, že jsem mu
dala prožitek, který opravdu uvízl v jeho nitru.
Kdy jste se vlastně rozhodla pro dráhu zpěvačky?
 Z mých
blízkých se hudbě nikdo profesionálně nevěnuje, já jsem černá
ovce, nicméně odjakživa u nás zněla hudba, zejména
symfonická. Naši mi jako holce darovali malé elektrické
piano, dost hrozné, a mně se zalíbilo na ně brnkat a přehrávat
melodie, které jsem znala z nahrávek. Maminka jednou
prohodila: „Konzervatoř máme hned za rohem, proč tam nezajdeš
a nezkusíš štěstí?“ I když jsem neuměla přečíst ani notu, na
přijímačky jsem se vydala. K mému velikému překvapení a štěstí
mě vzali! Postupem času mi jako povinný předmět přibyl i
sborový zpěv. V jeho čele stál profesor, který dnes působí
jako sbormistr v opeře La Scala. Řekl mi coby dvanáctileté, že
mám hezký hlas, a přesunul mě ze zadní řady, kde jsme se
s holkami bez ustání chichotaly a bavily, dopředu. Sledoval
mě, bděl nade mnou. Po pěti letech mě přemluvil, ať zkusím
další přijímačky. Bránila jsem se.
Proč? To vás zpěv stále ještě netěšil?
Zpěvačky jsem považovala za poněkud méněcenné bytosti, které
ani pořádně neumí noty. Kulantněji řečeni, nectí hudební
zápis. Byla jsem prostě mladá a zaujímala jsem vyhraněná
stanoviska. (smích) Nakonec jsem svolila, ale v mém nitru
vládlo přesvědčení, že mě komise vyhodí. Opak byl pravdou!
Přijetím mě překvapili a nikterak nepotěšili. Důsledkem byl
totiž dvojnásobný objem studijních povinností. Zanedlouho jsem
klavír pustila k vodě, protože jsem si uvědomila, že bych jako
pianistka nikdy nepřesáhla průměr a hlavně, že zpěv je v mém
případě pravou cestou.
Jitka Novotná, publicistka
Snímky Jiří Vaněk
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. února. |
