Číslo 7 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se sopranistkou.
Barbarou Frittoli.

 

 

 


 

 

 



Jan Halas, publicista

Když do hnoje, tak zvesela

Nevím, jestli jde o obecný jev nebo jen o české specifikum. Všiml jsem si ale dost zvláštní věci: každé lámání hřbetu našeho národa je provázeno neobyčejným veselím. Velká část blboučkých veseloher, vysílaných televizí pro pamětníky, má vročení 1939, 1940, 1941... Evropou protékaly potoky krve a u nás Eva tropila hlouposti. Na začátku padesátých let jsme si ve stínu šibenic zpívali v přesvědčení, že zítra se bude tančit všude a rozhlas nás v přestávkách přenosů z politických procesů posiloval vědomím, že ane ane anekdoty, ty má každý rád. A pod hlavněmi bratrských tanků v sedmdesátých letech bylo teprve veselo. Jáchym to házel do stroje, dr. Mráček se topil a došlo i na nedostatkový špenát.

Nechci samozřejmě srovnávat současnost s temnou minulostí, je však třeba si sebekriticky přiznat, že neovladatelná touha po statcích tohoto světa, bezcílné celodenní putování po hypermarketech a zasvěcené studium pohnutých životů nejrůznějších blyštivých celebrit také neponechává bez újmy naši soustavu obratlů. Toto vegetování je pak provázeno neobyčejně hladovou touhou po tak zvané zábavě. Ubavit se k smrti – toť heslo dne.

Nikdy jsem se nepovažoval za intelektuála, odtrženého od normálního života, ale to, co je mi předkládáno jako „zábava“, mne často hluboce uráží. Nerozumím lidem, kteří říkají, že vědí o tom, jak je to pitomé, ale že si u toho krásně odpočinou. Nemohu si přece krásně odpočívat ve chvíli, kdy někdo ze mě dělá idiota a tváří se při tom, jako by jeho jedinou starostí bylo dělat mi dobře.

Předpokládám, že nejsem sám, kdo má stejné nebo podobné pocity a je tedy třeba něco s tím dělat. Nabízí se samozřejmě radikální řešení – neposlouchat, nedívat se, nekupovat tisk, nikam nechodit a sedět doma v křesle. To se mi však vůbec nelíbí, navíc na takové pasivitě nespatřuji nic radikálního. Domnívám se, že je třeba více se aktivizovat. Vím, že ve všech městech, městečkách i mnoha malých obcích existují „hnízda odporu“, skupiny pozitivních deviantů, kteří se odmítají podřídit diktátu zábavných kartelů a vlastními silami se snaží vytvářet dýchatelný prostor. Výhodou těchto četných skupinek je, že vznikají spontánně a všechny dohromady vytvářejí onu vrcholnými politiky tolik vysmívanou občanskou společnost. Jejich nekorunovanou hlavou, koordinátorem a propagátorem je (a měl by i v budoucnu být) Český rozhlas (zejména stanice Vltava), který jako jediný mezi našimi hromadnými sdělovacími prostředky programově odolává jak jen může vnitřním a zejména vnějším komercializačním tlakům.

Za vším je nutno vidět politiku. Je třeba si však uvědomit, že levici i pravici nikdy nešlo a nejde jen o to, aby ovlivňovaly zpravodajství a publicistiku. Centrálně ovládaná kultura (a tedy i zábava) je ideálním podložím politiky. Když se uzábavujeme, nebudeme zlobit.



  Když do hnoje, tak zvesela
  Jak to slyší Jan Halas
 
   I upír může strádat

   Navštivte
 
   Vstanou noví opričníci!
   Nalaďte si