|
|
 Jan
Halas,
publicista
Když do hnoje, tak zvesela
Nevím, jestli jde o obecný jev nebo jen o české specifikum.
Všiml jsem si ale dost zvláštní věci: každé lámání hřbetu
našeho národa je provázeno neobyčejným veselím. Velká část
blboučkých veseloher, vysílaných televizí pro pamětníky, má
vročení 1939, 1940, 1941... Evropou protékaly potoky krve a u
nás Eva tropila hlouposti. Na začátku padesátých let jsme si
ve stínu šibenic zpívali v přesvědčení, že zítra se bude
tančit všude a rozhlas nás v přestávkách přenosů z politických
procesů posiloval vědomím, že ane ane anekdoty, ty má každý
rád. A pod hlavněmi bratrských tanků v sedmdesátých letech
bylo teprve veselo. Jáchym to házel do stroje, dr. Mráček se
topil a došlo i na nedostatkový špenát.
Nechci samozřejmě srovnávat současnost s temnou minulostí, je
však třeba si sebekriticky přiznat, že neovladatelná touha po
statcích tohoto světa, bezcílné celodenní putování po
hypermarketech a zasvěcené studium pohnutých životů
nejrůznějších blyštivých celebrit také neponechává bez újmy
naši soustavu obratlů. Toto vegetování je pak provázeno
neobyčejně hladovou touhou po tak zvané zábavě. Ubavit se
k smrti – toť heslo dne.
Nikdy jsem se nepovažoval za intelektuála, odtrženého od
normálního života, ale to, co je mi předkládáno jako „zábava“,
mne často hluboce uráží. Nerozumím lidem, kteří říkají, že
vědí o tom, jak je to pitomé, ale že si u toho krásně
odpočinou. Nemohu si přece krásně odpočívat ve chvíli, kdy
někdo ze mě dělá idiota a tváří se při tom, jako by jeho
jedinou starostí bylo dělat mi dobře.
Předpokládám, že nejsem sám, kdo má stejné nebo podobné pocity
a je tedy třeba něco s tím dělat. Nabízí se samozřejmě
radikální řešení – neposlouchat, nedívat se, nekupovat tisk,
nikam nechodit a sedět doma v křesle. To se mi však vůbec
nelíbí, navíc na takové pasivitě nespatřuji nic radikálního.
Domnívám se, že je třeba více se aktivizovat. Vím, že ve všech
městech, městečkách i mnoha malých obcích existují „hnízda
odporu“, skupiny pozitivních deviantů, kteří se odmítají
podřídit diktátu zábavných kartelů a vlastními silami se snaží
vytvářet dýchatelný prostor. Výhodou těchto četných skupinek
je, že vznikají spontánně a všechny dohromady vytvářejí onu
vrcholnými politiky tolik vysmívanou občanskou společnost.
Jejich nekorunovanou hlavou, koordinátorem a propagátorem je
(a měl by i v budoucnu být) Český rozhlas (zejména stanice
Vltava), který jako jediný mezi našimi hromadnými sdělovacími
prostředky programově odolává jak jen může vnitřním a zejména
vnějším komercializačním tlakům.
Za vším je nutno vidět politiku. Je třeba si však uvědomit, že
levici i pravici nikdy nešlo a nejde jen o to, aby ovlivňovaly
zpravodajství a publicistiku. Centrálně ovládaná kultura (a
tedy i zábava) je ideálním podložím politiky. Když se
uzábavujeme, nebudeme zlobit. |
