|
|
Próza nastavující zrcadlo našemu marasmu
Nejnovější próza Michala Viewegha Román pro muže jde na
dračku. Vévodí žebříčku nejprodávanějších knih roku 2008 a –
což je téměř zázrak – kladně se o ní vyslovuje i literární
kritika. Čím to? Důvodů bude jistě víc.
Zaprvé se román dobře čte. Má tři příběhové linie, jež se
vzájemně proplétají, a každá z nich samostatně i všechny
navzájem generují napětí. Zvlášť ona linie o třech
sourozencích (Cyrilovi, Brunovi a Anetě), z nichž jeden
(novinář Bruno) onemocní smrtelnou chorobou a ti zbývající dva
mu chtějí věnovat jakýsi „zlatý padák“ – společnou luxusní
dovolenou v alpském zimním středisku.
Umně sestavovat příběh ovšem dovedl Michal Viewegh vždy – i
v knihách, které kritika strhala. Základní novum Románu pro
muže spatřuji v tom, že když jej čtete, ježíte se odporem.
Svět, do něhož vás uvádí, je odporný. Ani ne tak proto, že
v něm hrdinové chrlí podobné vulgarity jako náš ministerský
předseda (jeho památná věta z prezidentské volby „Ať jdou do
prdele všichni!“ je ostatně v textu citována), ale především
proto, že ostře a věrně zachycuje stav naší společnosti: její
korupční podstatu, nenasytný materialismus, hodnotový a
morální nihilismus. Typickým „hrdinou naší doby“ je nejstarší
ze sourozenců Cyril, jehož také idea „zlatého padáku“ pro
Bruna napadla. Povoláním je soudce, na kontě má miliony a ve
svém mobilním telefonu spojení na politiky. Aktivity tohoto
justičního mafiána autor nerozebírá – vypráví nám o jeho
životním stylu, zvycích a jednání s bližními…
 Čechov
uměl probouzet smích skrz slzy, Viewegh v tomto románu
probouzí smích skrz nevolnost. A oplývá přitom i notnou dávkou
sebeironie. Hrdinou další příběhové linie jeho románu je
nepojmenovaný prozaik, který absolvuje autorské čtení. Tento
vypravěč se chystá napsat příběh s názvem Román pro muže a
jezdí v autě stejné značky jako soudce Cyril – Volvem XC 90.
Na čtenářské besedě se setkává s novinářem Brunem, který mu
položí otázku, proč vlastně píše. Vypravěče Brunova
neodbytnost popudí a v tirádě plné urážek mu vysvětlí, že
psaní dělá spisovatele lepším. „Kdybych o tobě psal,“ říká mu
„možná bych nakonec i pochopil, že nejseš žádná nula…“
Žel, Bruno v této textové „Möbiově stuze“ působí jako mátoha.
Jedinou sympatickou bytostí je jeho sestra Aneta. Často
přemýšlí o bohu. Jaká jiná naděje nám ostatně v propasti
dnešního marasmu zbývá?
Bronislav Pražan
Foto Petr Našic |
