|
|
 „Tančící
kongres“ a základy moderní diplomacie
Po porážce Napoleona se vítězné velmoci rozhodly uspořádat ve
Vídni mírový kongres. Na podzim roku 1814 se tu setkali ruský
car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III., ministři
zahraničí Anglie a Francie a zástupci asi dvou set států,
šlechtických rodů a měst. Ti všichni se chystali nově rozdělit
Evropu. Diplomaté byli ve svém živlu. Jim a oboru, který
slovník cizích slov vykládá jako činnost směřující k dosažení
zahraničněpolitických cílů jednáním, se bude věnovat
patnáctidílný cyklus s názvem Demokracie – umění zamlčet sto
slovy to, co by se dalo říct jedním. Startuje v pondělí 9.
února ve 12.50 na stanici Vltava.
Vídeňský kongres trval dlouhé měsíce (až do června roku 1815).
Desetítisíce hostů vyčerpávaly státní pokladnu, vídeňské
hospodářství však díky nim vzkvétalo. Kongres tančí, říkalo se
ve Vídni a něco pravdy na tom bylo. Existovaly sice desítky
výborů a podvýborů usilujících o řešení závažných problémů,
většina z nich se však probírala během neformálních setkání.
Při tanci, na plese, na slavnostní večeři... Šedá eminence
kongresu, kancléř Metternich, takovým setkáním říkal „Europe
sans distance“ a společenský život si nenechal ujít. On i
Vídeň se točili ve tříčtvrtečním taktu.
Autor Obrazů a hlasů z Vídně o pár desetiletí později dokonce
prohlašoval: „Ó, kéž bych byl despotou! Dal bych tuny peněz
Straussům a Lannerům, že ukolébali hlavy mých poddaných a
zarazili všechny jejich řeči!“
Vídeň žila kongresem. Tančilo se, pila se káva a přitom se
rokovalo, vyjednávalo, intrikařilo – to vše ve jménu„nové“
koncepce evropské politiky. Velká čtyřka, tedy země, které
porazily Napoleona – Rakousko, Velká Británie, Prusko a Rusko
– hodlala zajistit Evropě oddych nastolením rovnováhy sil.
Evropa se ve Vídni připravovala na mír.
Mezi nejvýznačnější osobnosti kongresu patřila dvojice Klemens
Lothar von Metternich a Charles-Maurice de Talleyrand. První
ve službách Rakouska, druhý ve službách Francie.
Metternich, který v době kongresu a také v letech po něm tak
úspěšně spřádal vlákna diplomatických rozhodnutí, se stal
symbolem epochy restaurace, tedy obnovení řádu. Sám se rád
považoval za „skálu pořádku“. Byl to kultivovaný, duchaplný
aristokrat, kosmopolita, muž sebevědomý i ješitný, laskavý i
vypočítavý. Jeho pozdější obdivovatel, diplomat Henry
Kissinger, ho označil za člověka vysoké inteligence a
brilantních formulací. Metternich byl ve svých plánech
velkorysý, vždycky dovedl mít přehled. Současníci ho nesnášeli
– i obdivovali. „Největší domýšlivec, jaký kdy na světě
existoval,“ říkali jedni a druzí dodávali: „Má nás všechny
jako na vodítku, tahá za nitky jako loutkář a sbírá informace,
kde může.“
 Talleyrand
měl v době konání kongresu za sebou dlouhou a mimořádně
spletitou politickou kariéru. Pocházel ze staré šlechtické
rodiny, před francouzskou revolucí to dotáhl až na biskupa.
Stal se členem Národního shromáždění a z umírněného
reformátora se „proměnil“ v radikála. Už v roce 1789 patřil
mezi ty, kteří ve Francii znárodnili církevní půdu, a když ho
papež uvrhl do klatby, vzdal se biskupské hodnosti. V roce
1792 už působil v Londýně jako vyslanec a marně se tam
pokoušel zabránit Británii ve vstupu do protifrancouzské
koalice. V témže roce byl Konventem prohlášen za zrádce a
revoluční tribunál ho odsoudil k smrti.
V roce 1794 nuceně opustil Londýn. Zamířil do Ameriky, kde
strávil dva roky. Za vlády Direktoria se vrátil do Francie a
opět získal vysoké státní postavení: byl jmenován šéfem
francouzské diplomacie. Intrikoval proti Direktoriu, pak
sloužil Napoleonovi. Ale už po Napoleonově vítězství u
Slavkova začal o císařově politické budoucnosti pochybovat a
tajně vyjednával s carem Alexandrem I. i s kancléřem
Metternichem. Na Vídeňském kongresu byl šedesátiletý
Talleyrand, bývalý Napoleonův ministr zahraničí, pověřen další
funkcí: nejdřív měl jako šéf prozatímní státní rady
organizovat návrat Bourbonů na francouzský trůn, pak byl (už
potřinácté ve svém životě!) jmenován ministrem zahraničí
francouzské vlády. Měl jediný úkol, jak tvrdil: dojednat pro
Francii a celou Evropu trvalý mír založený na spravedlivém
rozložení sil mezi mocnostmi. Podle hesla „Diplomacie je umění
dovolit někomu udělat to, co chcete“ bez váhání nadsadil
francouzské požadavky, čímž si vytvořil prostor, aby mohl
dělat „ústupky a kompromisy“, jejichž výsledkem byl návrat
Francie mezi evropské velmoci.
„Jsem asi jediný, kdo nic nežádá,“ prohlašoval ve Vídni.
„Větší ohledy, to je vše, co pro Francii chci.“
Metternich si nebyl Talleyrandem nikdy jist. Prohlašoval, že
lidé jeho typu jsou jako ostré nástroje: hrát si s nimi je
nebezpečné. A car Alexandr I. o něm tvrdil, že nezná jemu
podobného člověka. Talleyrand rozmazloval, intrikoval,
organizoval. Jeho zájem o jiné odpovídal tomu, co v daný
moment chtěl získat. Byl zkrátka diplomat. Člověk, který vás
pošle do horoucích pekel takovým způsobem, že se na tu cestu
dokonce těšíte.
Cesta k dalšímu rozvoji „moderní“ diplomacie byla ovšem
Metternichovou a Talleyrandovou zásluhou otevřena.
Eliška Závodná, redaktorka ČRo 3 – Vltava |
