|
|
 Postmoderní
Romeo a Julie
Nesmrtelná Shakespearova tragédie o „věčných milencích“ se
dočkala bezpočtu nejrůznějších adaptací, od těch nejvěrnějších
až po ty, které se jen vzdáleně inspirovaly. Režisér Baz
Luhrmann příběh Romea a Julie (v sobotu 2. května večer vysílá
ČT1) přenesl do současných reálií. Nepřáteli na život a na
smrt jsou dvě zřejmě podnikatelské rodiny, jak lze soudit
podle obrovských firemních nápisů na dvou sousedících
věžácích. Vedle usedlého rodičovstva se rvavěji projevuje
mládež, připomínající svým vzezřením i chováním ze všeho
nejvíc motorkářské gangy.
 Násilí
stíhá násilí a místní policejní náčelník varuje všechny
zúčastněné, aby zanechali dalších krvavých potyček. Tyto
sekvence jsou natočeny s jistou nadsázkou, okázalá obřadnost
gest a počínání jako by se prolnula s postupy z klipů či z
tarantinovských vražedných šíleností. Baz Luhrmann (známe od
něho Moulin Rouge nebo Austrálii) přistoupil k modernizaci
důsledně – oba milenci se poprvé spatří skrze skla obrovitého
akvária, lásku si vyznají v bazénu. Mnohé slavné výjevy jsou
vypuštěny, velkých změn doznává i slavná balkónová scéna. Dění
se většinou odehrává v jakési přímořské krajině, jen Romeovo
dočasné vyhnanství je zasazeno do nehostinných pouštních
končin.
Právě s postavou zprvu výbušného, avšak láskou jakoby stále
zušlechtěnějšího Romea (Leonardo DiCaprio) vchází do vyprávění
mírnost a smířlivost, jednotvárnější Julie (Claire Danesová)
si vystačí se zamilovaným výrazem. Od okamžiku, kdy se
pozornost počne soustředit na Romea, mění se i žánrové
naladění celého vyprávění. Rychle mizí počáteční divokost
skutků, namísto konfrontace převáží dojemnost. Poznamenány
jsou tím i vypravěčské postupy, které se též zklidňují – až k
tklivě nehybnému závěrečnému výjevu v pohřební kapli, zaplněné
bezpočtem rozžátých svící.
Režisér si práci nijak neulehčil, nechává znít Shakespearův
básnivý, vzletný a veršovaný text, ačkoli se leckdy ocitá v
příkrém protikladu s vzezřením svých mluvčích. Všudypřítomná
stylizace kostýmů i rekvizit, měnící i leckteré ustálené
významy, je nejzřetelnější v bezmála komiksově pojednaném
maškarním plesu. Herci, kteří se více či méně podřizují
výrazové expresi, se tak ocitli v obtížné situaci, když museli
propojit obtížně slučitelné prvky. Výsledkem je místy
neotesaný, ale přesto uhrančivý hybrid, který klasický půdorys
propojuje s místy výstředními, postmoderními postupy.
Jan Jaroš, filmový kritik |
