|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
O „kultuře politické“, i o té skutečné
Nejdříve jsme se ustanovili na tom, že to na půl roku „Evropě
osladíme“, pak přišly legrácky Davida Černého, které urazily
Bulhary a trochu i Slováky (někteří další to možná jen
shovívavě přehlédli), a už se začalo poprvé mluvit o jakési
ostudě. Zapomnělo se, zaretušovalo, a média tedy začala sbírat
kdejakou pochvalnou zmínku na adresu našeho předsedování. Do
té chvíle, než padla vláda. To už slovo „ostuda“ ovládlo celý
éter a zaplavilo všechny novinové tiskárny i internetové
portály a chaty. Jistě, chlubit se tím v žádném případě
nemůžeme, ale buďme aspoň rádi, že ve světě mají jiné
starosti, než aby se zabývali podrobným pitváním anatomických
detailů celé té situace a jejího řešení či neřešení. Tady, u
těchto „detailů“, totiž začíná skutečná ostuda.
Módní frazeologie hovoří o naší „pokleslé politické kultuře“,
ale mně už samo slovo kultura v této souvislosti připadá
naprosto nepatřičné! F. X. Šalda kdysi řekl, že jakákoli
kultura začíná smyslem pro odstín a pro rozdíl, a končí
smyslem pro vzájemnost a celistvost. A taky že bazálně souvisí
s charakterem. To ale už asi nemá platit. A tak kultura zřejmě
může znamenat i to, že ústa řady (různobarevných) politiků,
ještě včera plná primitivních vulgárních urážek, se přes noc
dokážou jakoby nic převléct do chápavého konsensuálního
úsměvu, že zásadní prohlášení do mikrofonů a kamer mají
záruční dobu několika hodin, že nepřistižená lež se stává
pravdou, a to tím rychleji, oč je zpupnější. A hlavně že ke
standardní mentální výbavě většiny politiků zřejmě patří i
absolutní, téměř organická neschopnost zahlédnout přes
nizounkou ohrádku povážlivě privátních, maximálně jen
partajních ambic a zájmů aspoň mlhavé obrysy čehosi
dlouhodoběji obecně prospěšného pro společnost, pro stát – a
promiňte mi to dnes už málem neslušné slovo: pro národ.
Ještě že je pořád kde se z té umatlanosti výše zmíněnou
„politickou kulturou“ umýt a občerstvit, vrátit se ke kultuře
opravdové a trošku si přitom případně i napravit pochroumané
„národní sebevědomí“. To pak teprve člověk náležitě ocení
takovou Vltavu, která z principu (a ze svého veřejnoprávního
zadání) do žádných těch nevoňavých loužiček moc neleze...
S chutí i s náležitým užitkem jsem si tedy na ní právě v těch
dnech „vládní krize“ poslechl i cyklus pořadů, v němž se pod
názvem Evropští bohemisté představilo deset zahraničních
překladatelů české literatury a univerzitních češtinářů, tedy
těch, jimž „česky“ nezní cize“, vesměs příslušníků mladé a
střední generace. V rozhovorech, které inteligentně navigovala
Vladimíra Bezdíčková, líčili své cesty k naší literatuře,
vyznávali se k obdivu k jejím hodnotám, hovořili o úspěších,
jichž se naše, zejména soudobá beletrie dočkává na kulturních
fórech západní i východní Evropy, ale také o obtížích, s nimiž
se potkává literatura nevelké středoevropské země na
globalizovaném, překrveném knižním trhu.
Jejich úsilí o šíření a propagaci české literatury a o její
vřazování do celoevropského kontextu se ovšem neomezuje jen na
překladatelskou tvorbu, případně na univerzitní přednášky,
většinou totiž musí sami probojovávat jejich vydání,
přesvědčovat nakladatele o hodnotách, případně i o komerční
výhodnosti nabízených rukopisů. Nelze než tu aspoň připomenout
jména těch velvyslanců českého písemnictví: Švédka Tora Hedin,
Polák Jan Stachowski, Němec Mirko Kraetsch, Maďar László
Kovács, Fin Eero Balk, Bělorus Sjarhej Smatryčenka, Bulharka
Margarita Kyurkchieva, Holanďan Edgar de Bruin, Italka Ivana
Oviszach a Francouz Xavier Galmiche. Byly to s nimi opravdu
osvěžující desetiminutovky, jen jsem trochu litoval, že byly
tak krátké – kolik pozoruhodného by na větší ploše býval mohl
posluchačům říci třeba takový profesor bohemistiky na pařížské
Sorbonně Xavier Galmiche, který je mj. i skvělým interpretem
díla Vladimíra Holana, a samozřejmě i další! A jak potěšilo mé
zdeptané české ucho, když jsem znova slyšel, jaký boom stále
prožívá česká literatura (ale stejnou měrou i film a hudba) u
Poláků a Maďarů, jak jsou u nich známí a oblíbení naši
spisovatelé, a to nejen třeba obligátní Hašek, Hrabal, Havel,
ale i autoři noví a mladí, aniž bychom to našim
středoevropským sousedům vraceli recipročním zájmem o
písemnictví jejich. Jak se taky z výpovědí evropských
bohemistů zdá, saň krize ještě nedrží evropskou knižní kulturu
ve svých pařátech zdaleka tak neúprosně jako jiné komodity.
Již v roce 1945 přednesl velký anglický básník T. S. Eliot na
československém velvyslanectví v Londýně dalekozornou
přednášku s názvem Evropská kulturní jednota v její
mnohotvárnosti. Po několika letech se některé myšlenky tohoto
básníka objevily i v konceptu evropanských koncepcí Adenauera,
Schumanna a de Gasperiho, které se staly zárodkem dnešní
Evropské unie. Dnes je ovšem nepředstavitelné, že by myšlenky
některého současného spisovatele nebo básníka byly jakkoli
zajímavé a relevantní pro přeekonomizovanou a pragmaticky
úřednickou podobu EU, ostatně když se formulují hodnoty
„euroatlantické civilizace“, odkaz na hodnoty písemnictví (a
umění vůbec) v nich taky většinou chybí. A přece je skutečná
tvář současné Evropy v zrcadlech knih rozhodně daleko
zřetelnější a čitelnější než třeba na designech aut, na
odosobněných křivkách burzovních či bankovních kurzů či na
popových megashow.
A literatura? Ta česká? Nemusíme se za ni vůbec stydět – je,
myslím, rovnocenná s literaturami i daleko početnějších
národů. Zahraniční bohemisté to ovšem vědí a prosazují tedy ze
všech sil tu naši, „českou verzi evropanství“. Bez nich by to
vůbec nešlo, tohle žádný úřad nezařídí. Nezbývá než poděkovat. |
