|
|
Adresát: Polička, odesílatel: Bohuslav Martinů
 Není
mezi českými hudebními skladateli 20. století druhý takový,
který by měl tak dobrodružný a cestovatelsky kočovný život,
jako Bohuslav Martinů. Přitom byl připoután ke svému rodnému
hnízdu jako málokdo – rodovými vazbami a šestnácti lety
dětství a jinošství.
Martinů, jemuž věnuje Vltava v pátek 28. srpna ve 21.30
speciální vydání Souzvuku, se narodil v Poličce v adventu roku
1890 a prozřetelnost mu nadělila opravdu pozoruhodné dětství.
Strávil je skutečně v „hnízdě“, na věži děkanského kostela sv.
Jakuba, neboť jeho otec byl poličským pověžným, natahoval
hodiny, strážil město před ohněm a zvonil klekání. Rodina
Martinů obývala malou věžní světnici a přilehlý ochoz, kde se
odehrával veškerý rodinný život. Jak později vzpomínala
skladatelova matka: „Bohuslav vyrůstal odloučen od světa. Jeho
radostí byli papíroví vojáčci a dvě polínka dříví, na kterých
‚hrál‘ jako na housle. Za nějaký čas mu koupil tatínek
housličky se žíněmi a bubínek. To chodil kolem pavlače na věži
a hrál a bubnoval. Nikdy nemohl pochopit, proč jsou lidé a
zvířátka tak malí, jak je viděl z věže, a my nahoře zase tak
velcí.“
Můžeme se dnes dohadovat a psychologizovat, jak tvárné a
určující bylo pro křehkou duši budoucího skladatele bydlení ve
výšce, život nad cvrkotem provinčního městečka s výhledy do
kraje, ono existování „blíže nebesům“. Sám Martinů k tomu
později poznamenal: „Účinek těchto vzpomínek z mládí měl velký
vliv na moji tvorbu, a to ve dvou směrech. Touha dostat tento
prostor, který byl přesně zaznamenán do podvědomí, do mých
skladeb. A potom touha po vyjádření, zachycení formy, neboť
to, co jsem měl stále před očima, to byly čisté formy,
obsahová stránka nehrála pro tento okamžik žádnou roli, ta
přišla teprve později a neměla tolik moci, aby vyhladila tento
první poznatek. To byly čisté tvary, které jsem v dětství
zapisoval stále do paměti a které jsem později se snažil a
snažím vyjádřit hudbou.“
Životní a tvůrčí cesta Martinů se pak vinula rozličnými směry
– Praha, Paříž, manželství s francouzskou krejčovskou dělnicí
Charlotte Quennehenovou, útěk před nacisty z okupované Francie
do USA, New York, horečnaté komponování i vyučování na letních
kurzech, vážný úraz hlavy po pádu z terasy, návrat do Evropy
v roce 1948 a pobývání ve švýcarském Schönenbergu pod
mecenášskou rukou Paula Sachera.
Bohuslav Martinů, tento jemný a meditativní tvůrce, který ke
své práci potřeboval rozjímavé ticho a klidné, hřejivé zázemí,
strávil většinu života „na cestách“. Do svého rodného
vysočinského hnízda se po válce již nevrátil – především pro
intriky českých kulturních pidimužíků a pro násilné převzetí
moci komunisty, se kterým ostře nesouhlasil. Přesto s rodnou
Poličkou nepřerušil vnitřní i korespondenční spojení a od
dvacátých let až do své smrti s ní udržoval vřelý listovní
vztah – s maminkou, sourozenci, s hudební školou, muzejním
kustodem panem Popelkou, básníkem Miroslavem Burešem...
Do Poličky zalétaly dopisy a pohlednice Martinů takřka
z celého pulzujícího a barevně pestrého světa a hodiny na
poličské věži odbíjely pomalý český maloměstský život, který
nejdříve dávila válka a později plíživé strašidlo komunismu.
Martinů, teď již slavný evropský skladatel, na Poličku
nenahlížel svrchu ani přehlíživě – byla pro něj duchovní
jistotou.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto archiv Nadace Bohuslava Martinů |
