|
|
 Martin
Finger,
herec
Aleš Vrzák, režisér rozhlasového Vojcka, v nedávném rozhovoru
pro Týdeník Rozhlas uvedl, že ho fascinujete úsporností svého
výkonu. Spolu s dalšími herci Pražského komorního divadla jste
do českého divadla vnesli nový styl. Kritikové ho nazvali
minimalismem. Můžete tento styl našim čtenářům přiblížit třeba
na postavě Josefa K., za kterou jste získal poslední Cenu
Alfréda Radoka?
Sotva začal Dušan Pařízek Kafkův Proces připravovat, prozradil
mi, že pro mě má úžasné číslo – hned na začátku inscenace
odvyprávím zhruba třetinu románu. Řekl jsem si – výborně,
monolog, to bude skvělé. Pak jsme ale začali zkoušet a on
trval na tom, že budu stát, vyprávět a jinak nedělat vůbec
nic. Když jsem si pomohl nějakým gestem, přerušil zkoušku a
řekl: „Ne, nedělej to, jenom stůj a pouze hlasem sděl maximum
z vnitřního světa své postavy.“ Termín minimalismus je
pochopitelně jen nálepka. Nám jde o to, aby se divák plně
soustředil na hercův projev. A všechny vnější prostředky a
efekty, které se v divadle až nadužívají, tlumíme proto, aby
v situaci, kdy je použijeme, zasáhly diváka opravdu silně.
Ozvláštníme tak význam situace či akce a divák ji pak vnímá
daleko intenzivněji, než kdybychom mu servírovali podobné
efekty jeden za druhým.
To je ale asi dost těžké, neustále tlumit své emoce a reakce…
Náročné je to především proto, že nám divák musí uvěřit, že
musí pociťovat naši opravdovost, že v tlumeném výrazu může
daleko snadněji poznat jakýkoli falešný tón. Zbavit herecký
projev lži a falešnosti, o to jsme se však snažili už
v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem působil
předtím, takže jsem byl na styl, o který usilujeme v Pražském
komorním divadle, vlastně připraven.
Ze své zkušenosti diváka a kritika ovšem vím, že onen
specifický styl Divadla Komedie, na jehož scéně Pražské
komorní divadlo působí, se nějakou doby vyhraňoval. Jak
probíhala ona cesta k minimalismu z vašeho hlediska?
Po příchodu do Divadla Komedie jsem opravdu některé momenty
v inscenacích cítil jinak než režiséři Dušan Pařízek a David
Jařab. Chtěl jsem hrát expresivněji, „víc se ukázat“. Často
jsme o tom vedli diskuse, ale nakonec jsem rád, že jsem si ten
tlumenější styl hraní osvojil. Je blízký životu. Vždyť běžně
také nejsme obklopeni výkřiky, pláčem, velkými gesty či
hysterickými výbuchy, které tak často vídáváme na našich
jevištích. Naše „nedivadelní herectví“ zvlášť oceňují lidé
z rozhlasu, filmu a televize – tedy z médií, která jsou na
punc opravdovosti velmi citlivá.
Jak se vám pracuje před rozhlasovým mikrofonem?
Na DAMU nás do práce s ním zasvěcovala Růžena Merunková a
Miloš Hlavica. A nebylo to lehké. Člověk si myslel, že
vyjadřuje nějakou emoci, pocit, náladu, a když se pak slyšel,
nic z toho, co se domníval, že se mu do nahrávky podařilo
dostat, v nahrávce nebylo. Pak jsem se dlouho – s výjimkou
nějakých regionálních reklam – s mikrofonem nesetkal. Mou
první větší rozhlasovou prácí byla jedna ze dvou rolí ve hře
Ivany Myškové Odpoledne s liliputem. Vysílala se v roce 2007
na Vltavě v Čajovně a byla rozhlasovým režijním debutem
Natálie Deákové. Také jsem natočil několik pořadů poezie, ale
opravdu zásadní rozhlasovou rolí byl až Vojcek. Práce
s režisérem Alešem Vrzákem mě nesmírně bavila a těšila. Právě
on mě dokázal dovést k tomu, abych svým hlasem skutečně
sděloval, co je třeba sdělit.
Nechtěl byste si Vojcka zahrát na jevišti?
Pokud by to byla nějaká originální úprava... Pro mě je
podstatné, co chce režisér inscenací vyjádřit, proč si hru
vybral, co ho na ní zajímá. Když má takovou vnitřní motivaci,
pak ji obvykle dokáže probudit i v hercích a jejich
prostřednictvím nakonec také v divákovi.
Které z inscenací a rolí, jež hrajete v Divadle Komedie, jsou
vám nejbližší?
Na to se mi odpovídá těžko. Nejvíc pokaždé miluji tu inscenaci
a tu postavu, kterou právě zkouším a ke které se přibližuji.
V té době je totiž součástí mého já, a obráceně: její součástí
je mé já. Ve chvíli, kdy už mám postavu nastudovanou a hraji
ji v reprízách, pak už jsem schopen se od ní po představení
oprostit třeba pobytem v divadelním baru. Když ale postava
vzniká, tak to bolí a stojí mě to hodně sil. Proto vlastně
nemám v Komedii roli, kterou bych neměl rád. Co rozlišuji, je
jen jejich obtížnost. A tu poznám podle toho, jak moc se musím
– hlavně opakováním textu – na každé představení připravovat.
Bronislav Pražan
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 18. srpna. |
