Číslo 35 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Martinem Fingerem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Organizace Hidden Child eviduje v České republice na 250 členů. Příběhy některých z nich najdete v knize Ptaly se: Proč?Život s šesticípou hvězdou

Během holocaustu zahynulo více než půldruhého milionu židovských dětí. Přežila hrstka těch, s nimiž se zoufalí rodiče odhodlali rozloučit a svěřili je cizím lidem nebo církevním institucím, ochotným poskytnout jim navzdory smrtelnému riziku úkryt. Tito dnes už dospělí lidé se však po celý život vyrovnávají s traumaty ze ztráty rodičů, opuštěnosti a pronásledování, které prožily v dětství. Strach a obavy se staly součástí jejich života a přecházejí i na další generace. Symptomy pronásledování si nesou i jejich děti a děti jejich dětí. Pomoci se jim snaží organizace Ukrývané dítě – Hidden Child.

Sdružení vzniklo v roce 1991 ve Spojených státech. V České republice má přibližně dvě stě padesát členů, z nichž asi třetina pochází ze Slovenska a mnozí další se na Slovensku v době rasového pronásledování ukrývali. Hlavní důvod pro založení organizace vyplynul z traumatu lidí přeživších šoa, kteří jako by mezi oběťmi druhé světové války nikam nepatřili. Sdružení Ukrývané dítě se těmto lidem s obdobnou životní zkušeností snaží dokázat, že na světě nejsou sami. Jednou z českých členek Hidden Child je paní Eva.

Evin tatínek, mlynářZ mlýna do transportu

„Ve čtyřicátém roce jsem šla do první třídy. Hrozně jsem se do školy těšila, dávno před začátkem školního roku jsem si chystala tašku a penál. Ale nakonec jsem do školy chodila jen měsíc. Jednoho dne totiž přišel pan ředitel a řekl, že židovské děti musí jít domů. To byl pro mne první velký šok,“ vzpomíná.

Oba její rodiče byli židé z malého města na jižním Slovensku. Otec byl nájemcem mlýna, který deset let splácel. Mlýn měl ve dvaačtyřicátém roce přejít do jeho vlastnictví.

„Šli jsem jednou s rodiči někam na návštěvu, a když jsme se vrátili, mlýn byl zapečetěný. Pro pár věcí jsme se mohli vrátit až za pár týdnů,“ pokračuje. Na byt je vzali sousedé. Rodina se brzy dozvěděla, že se jejich mlýn velmi zalíbil veliteli místní Hlinkovy gardy. Měl velký zájem na tom, aby jeho obyvatelé a budoucí vlastníci co nejrychleji zmizeli, a tak když ve dvaačtyřicátém roce začaly na Slovensku první židovské transporty, rodina paní Evy se na seznamu objevila na předním místě.

„Naši ale měli dobré známé,“ vypráví Eva. „Přestože byl zákaz vycházení, maminka vždycky večer zaběhla k okresnímu lékaři. Ten měl zase známého notáře, který hned ráno zajel do Bratislavy za ministrem Paškem, který měl transporty na starosti. Něco z toho, co nám ještě zbylo, peníze, šperky nebo perské koberce, mu tam zavezl a Paško nás vždycky ze seznamu vyškrtl. Tohle se opakovalo každý týden po celý rok. Majetní židé tehdy ještě měli jakousi šanci zachránit se, ale z těch chudších, třeba z východního Slovenska, nepřežil nikdo. Tehdy mi bylo sedm let, ale moje dětství tenkrát nenávratně skončilo.“

Zbaveni práv i důstojnosti

Eva s maminkou a sestrou ve šťastných předválečných časechŽidovské děti během války zažily totální ztrátu pocitu bezpečí a rodičovské ochrany. Stejně jako jejich rodiče byly označeny šesticípou hvězdou, posléze vyloučeny ze škol, ze sportovních klubů, nesměly na koupaliště, sportoviště, do kina, nesměly vlastnit psa ani papouška... Tím vším musely projít před takzvaným konečným řešením. Nacisté chtěli vyhladit židovskou rasu jednou provždy. Děti tedy stály v popředí zájmu, protože právě v nich dřímala budoucnost národa.

Židovské děti byly nejen svědky, ale i účastníky společenského pádu svých rodičů a širších příbuzných. Bezmála přes noc se z majetných a vážených lidí stávali občané druhé kategorie, žebráci a bezdomovci, kteří byli hnáni z místa na místo a postupně zbavováni veškerých práv a důstojnosti. Děti zažily své rodiče ve stavu bezmoci, strachu a ponížení. Mnohé se z toho nikdy nevzpamatovaly.

Přes hory a zpět

Eva prožila válku zcela oddělena od svých vrstevníků. Z kamarádů jí nezbyl nikdo, lidé se s její rodinou raději nestýkali, protože v městečku řádili gardisté: „Sousedé se nás báli třebas jen pozdravit. Někteří na nás plivali, házeli kameny a pokřikovali: Smradlaví židé! Gardisté občas přišli a něco nám sebrali: hračky, lepší oblečení, elektrospotřebiče...“

Takhle to šlo několik let až do prvních dní Slovenského národního povstání v srpnu roku 1944: „Jednou večer přijel známý, u kterého byl tatínek zaměstnán, s velkým žebřiňákem a ukryté v seně nás převezl na partyzánské území.“

Povstalci ale byli brzy v defenzívě, a proto Evin tatínek rozhodl, že se vydají k příbuzným do jeho rodného Liptova. V letním oblečení a bez jídla přešli za tři dny zasněžený Chabenec a ukryli se u bezdětné rodiny v Dúbravě. Eva se sestrou pomáhaly v hospodářství, rodiče se ve dne v noci ukrývali na půdě. Když za pár týdnů, koncem listopadu, přišla zpráva o chystané esesácké razii, Evini rodiče, aby neohrozili své dobrodince, odešli raději do hor. Děti za nimi přišly až za pár měsíců.

„Plazili jsem se v noci několik hodin mezi německými vojáky a psy,“ říká Eva. „Rodiče žili v bunkru, který našli po jedné vyvražděné sedmičlenné rodině. Byla to taková díra v kopci, kde byla jenom malá kamínka a palandy. Dodnes nemohu vidět kmín, protože každý den se ze sněhu uvařila voda, do toho se nasypal právě kmín, přidalo se trochu mouky a byla polévka. Jedli jsme ji ráno, v poledne, večer, každý den.“

Její rodina měla nicméně velké štěstí, protože v březnu 1945 se jí – opět za velkého mrazu – pořadilo přejít hory do Brezna nad Hronom, které už osvobodila Rudá armáda.

Jen strach a pronásledování

Pokud se židovská rodina nemohla ukrývat pohromadě, což se dařilo většinou pouze na Slovensku, děti obvykle nalézaly útočiště u cizích lidí nebo v církevních zařízeních. Čím mladší tyto děti byly, tím byly zranitelnější, tím větší byl jejich šok ze ztráty nejbližších a tím méně dokázaly pochopit, proč je rodiče opustili.

Musely zapírat či úplně změnit svou identitu a náboženství. Nemohly mluvit o svých citech. Často přebíraly rodičovskou roli vůči svým mladším sourozencům. To vše na ně kladlo obrovské nároky a přesahovalo jejich dětské možnosti a síly, to vše umocňovalo jejich pocit vydělení z okolního společenství. Strach a pronásledování, takový byl svět, který znaly. Dodnes často trpí psychosomatickými obtížemi nebo depresemi.

Skrývání nekončí

Eva při promoci na ČVUT v Praze„Tátovi bylo po válce čtyřiapadesát, mlýn byl rozbombardován, neměli jsme nic. Předsedou městského národního výboru se stal syn místního alkoholika, který k nám do mlýna kdysi jako kluk chodil na obědy. Ale pak patřil k těm, kdo nám nejvíce nadával do židáků. Doma se tedy nedalo vydržet, ani mnoho dalších lidí nám nedalo pokoj, a tak jsme se v sedmačtyřicátém přestěhovali do většího města. Hrozně těžko jsme se vpravovali do normálního života. Bála jsem se lidí, jestli to zase nezačne znovu, a tenhle strach v nás zůstal.“

Eva nastoupila do prvního ročníku gymnázia, aniž by prošla základní školní docházkou. Po maturitě absolvovala Elektrotechnickou fakultu ČVUT, projektovala televizní a rozhlasová studia a pak se zabývala průmyslovou automatizací. Vdala se, má syna a dvě vnoučata.

Navzdory své práci pro organizaci Hidden Child Eva o svém židovském původu raději nemluví. Dokonce si vymínila, aby její jméno ani jména dalších členů Hidden Child nebyla v tomto článku či ve stejnojmenném rozhlasovém pořadu zveřejněna. „Jeden z našich členů bydlí v malé vesnici za Prahou. Na plotě nedávno našel namalovanou židovskou hvězdu. Tyhle věci vyvolávají hrozné vzpomínky.“ Prý už se nebojí o sebe, ale především o vnoučata, aby jim židovský původ neublížil.

Dospělá Eva se synem„Když jsem viděla neonacistickou demonstraci v Meisslově ulici v den výročí křišťálové noci, šla na mě hrůza. Přesně takhle to totiž před lety začínalo. Za komunistů neměly tyhle síly volný průchod, ale jakmile padl policejní stát, neonacisté vycítili, že mohou znovu vyvolávat nenávist. Proč by se holocaust nemohl opakovat? Copak tehdy, před válkou, někdo předpokládal, že to může dojít až takhle daleko? Hitler si zakládal na rase, teď je v popředí zájmu třeba náboženství. Z radikálního islámu mám strach. I ve jménu boha lze totiž spustit nový holocaust.“

Lenka Svobodová, redaktorka Redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu

Příběh paní Evy i dalších ukrývaných dětí si můžete poslechnout v pořadu Hidden Child v rámci rozhlasového cyklu Dobrá vůle na stanici Český rozhlas 2 – Praha v sobotu 29. srpna od 17.30 hodin nebo v Rádiu na přání na www.rozhlas.cz/nabozenstvi.



  Jan Neruda a základní výzkum
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
   Adresát: Polička,
   odesílatel: Martinů

   Nalaďte si
 
   Život s šesticípou hvězdou
   Téma