|
|
Co vše se odehrávalo pod slupkou pražského jara?
Loni v květnu se pod záštitou Literární akademie konala
mezinárodní konference u příležitosti dvacátého výročí vpádu
„spřátelených“ vojsk a letos vyšly přednesené příspěvky ve
sborníku nazvaném Pražské jaro 1968. Autoři zkoumají dané téma
z různých úhlů, rozklenuti od zobecňujících historických
hledisek přes přiblížení politických svízelů umělecké tvorby,
reflexi tisku či televize až k osobním vyznáním. Základním
námětovým středobodem se tak stává trojúhelník zvolený i jako
podtitul celé knihy: Literatura–film–média.
 Daný
rozsah textů – omezený na několik stránek – bránil hlubšímu
vhledu do problematiky obecnější povahy, zato se dobře
osvědčil v případě dílčích vzpomínek. Právě ty osvětlovaly,
jak iluze „socialismu s lidskou tváří“ vnímali sami jeho
aktéři, pokud uvěřili v obrodu stávajícího systému. Knihu
uvozuje patero hlavních referátů – příliš stručných a často
opakujících fakta známá již odjinud (například ze sborníku
Zlatá šedesátá), někdy dokonce odbytých. Kupříkladu filmový
příspěvek Jana Lukeše, navíc rozplizlý do celého desetiletí,
připomíná narychlo sepsaný sumář stručných charakteristik a
jmenných výčtů. Ostatně filmová sekce patří k nejslabším.
Například ve žvatlavém textu Dana Duty, zjišťujícího
mezinárodní souvislosti československé nové vlny, se nikdo ani
neobtěžoval revidovat správné názvy filmů – ostatně nejen zde.
Sporný je rovněž náhled Zdeny Škapové, která neblahý festival
v Banské Bystrici (roku 1959 brutálně zastavil náznaky
uměleckého vzestupu československého filmu) spojila s úderem
vedeným zejména proti snímku Velká samota. Jenže Velká samota
v té době ještě vůbec nebyla natočena! Navíc v její úvaze o
názorovém dozrávání novinářů v průběhu šedesátých let chybí
byť jediná zmínka o Janu Kučerovi jako zásadním zjevu
tehdejšího psaní o filmu. A konečně: za nejhodnotnější text v
celé publikaci bychom mohli považovat Mackův rozbor únikového
dramatu Kadára a Klose Touha zvaná Anada, kdyby byl původní.
Chybí totiž upozornění, že se jedná o kapitolu z knihy o Jánu
Kadárovi, publikovanou už dříve i časopisecky...
Z ostatních médií byl bohužel podceněn rozhlas, zato u
televizního vysílání nalezneme několik objevných statí – najmě
studii Daniela Růžičky. Autor se průkopnicky zaměřil na
démonizovaný obraz „krizových let“, jak jej ve svých dnes již
pozapomenutých inscenacích i publicistických pořadech
vnucovala znormalizovaná Československá televize.
Jan Jaroš, filmový publicista |
