|
|
 Ivan
Němec, publicista
Každý je zároveň někým jiným
Když se na počátku roku 1999 v Městském divadle v Brně
uskutečnila premiéra první divadelní hry Jiřího Kratochvila,
jehož postmoderní prozaická díla byla tehdy již ověnčena mnoha
významnými cenami, ocenili sice diváci i kritici její uvedení
jako významný dramaturgický počin, ale sama inscenace se
žádnou divadelní událostí nestala. Hra A babička slaví
devětadevadesáté narozeniny, jíž na jeviště vstoupil jeden
z našich nejzajímavějších současných prozaiků, by možná upadla
v zapomenutí, kdyby o dva roky dříve již neexistovala ve své
původní rozhlasové podobě, která zůstala naštěstí živá dodnes,
jak o tom svědčí i její repríza na stanici Vltava (28. 7.
2009).
Název i rozsah rozhlasové hry, kterou v roce 1997 nastudovala
režisérka Hana Kofránková, se poněkud odlišuje od divadelní
verze. Kratochvilovo modelové drama Babička slaví
devětadevadesáté narozeniny aneb Rozhlasová balada o smrti a o
Jankovi se zpočátku tváří jako úsměvná historka, odvíjející se
při výročním setkání široké rodiny, na němž se někteří rodinní
příslušníci nechali z „pracovních důvodů“ zastoupit dvojníkem.
Ze zdánlivě nevinné komediální zápletky vyroste krutý
metaforický příběh, během něhož se postupně demaskují všichni
narozeninoví hosté. Ukáže se, že žádný z nic není „pravý“,
neboť jsou to jen najatí aktéři „z takové herecké agentury, co
poskytuje náhradníky pro ty, co musí být zaráz na dvou
místech“. Najatí herci-dvojníci se často křiklavě a šmírácky
přehrávají, protože každá figura se chce „zviditelnit“
producírováním co možná nejnápadnějším. Z komedie se rodí
mrazivý obraz současného světa, z něhož se vytratily prastaré
hodnoty autenticity, pravosti a pravdy a místo nich získávají
svou vládu imitace a náhražky, jež se snaží ovládnout každou
situaci.
Nakonec svou masku odloží i babička, kvůli níž se absurdní
fraška odehrávala, a pod jejími slovy „všichni už jen hrajem,
anebo se necháváme hrát, všichni už poslali jen své
náhradníky...“, jako bychom zaslechli neveselou ozvu
shakespearovského výroku o tom, že celý svět je divadlo, v
němž lze hru těžko rozeznat od opravdového života a hranou
pravdu od nepravdy.
Režisérka Hana Kofránková založila svou práci především na
propracovaných hereckých výkonech. Tím, že jednotlivé postavy
pevně, přesně a zřetelně formovala, vyhnula se nebezpečí, že
by se posluchač v dějové linii, u Kratochvila tradičně
roztříštěné do mnoha obrazů a „filmových sekvencí“, nevyznal.
Obdivuhodný výkon podala Barbora Hrzánová, která postavě
Babičky dala chraplavý hlas, jímž každou repliku s pomalou
namáhavostí odvalovala z úst. Václav Postránecký (Martin),
Stanislav Fišer (Lukáš), Alena Vránová (tetička Grúňa)
zužitkovali ve svých postavách najatých herců – každý po svém
– celou plejádu různých způsobů hereckého přehrávání,
šmíráctví, pozérství a nadsázky. Postavu Janka zahrál přesně a
citlivě Ivan Řezáč, vtipně pojatou postavu komentující Smrti
vytvořil Přemysl Rut.
Při Kratochvilově hře o dvojnících, kteří se snaží, aby své
okolí zmátli tím, že svou hereckou produkcí dokonale markýrují
pravdu, nelze nemyslet na mnohé příslušníky naší současné
politické scény. O co víc je to komedie aktuálnější, o to víc
je černější. |
