|
|
 Vladimír
Karfík, publicista a literární kritik
Dary léta
Jistě se opakuji, ostatně z potěšení, někdy i z radosti nad
opakováním starších rozhlasových pořadů jsem se posledně
vyznal. Jenom jsem přitom zapomněl, že rádio nesledují pouze
pamětníci. Pro mladší generace jsou opakované starší pořady
vlastně nové, vždyť tu dostávají výjimečnou příležitost slyšet
je poprvé, a jakápak tedy vzpomínka!
Letní měsíce se stávají sice stále úmornějšími a navíc, jak
v posledních letech prožíváme, je léto v nečekaných chvílích i
trestající. Nicméně, pokud nemáme domek v nivě u řeky či u
nevyzpytatelného potoka, nebo pod hrází rybníka, rádio nám za
žaluziemi poskytuje spolehlivou letní útěchu. Na rozdíl od
televizních stanic, ať jsou komerční, anebo veřejnoprávní,
nezpozoroval jsem, že by se tvůrci rozhlasových programů během
letních měsíců propůjčili k vnucování zvukového smogu ve
svatém přesvědčení, že lidé během léta docela zblbnou a
vyžadují tomu odpovídající třeskutou zábavu. Ale o tom škoda
mluvit.
Nelze přehlédnout, že zejména v létě je Praha úměrně počtu
turistů plná koncertů, také často komerčních, a tedy pochybné
kvality – připomíná to restaurace, které se zařídily na lapání
cizích turistů. Co turista, to primitiv, jemuž je kvalita
lhostejná? Líbí se mu, že pražský magistrát se úporně snaží
město dotvořit v Disneyland s pseudohistoricky krojovanými
otrapy u autentických památek či pochybných koncertů? Ale není
tak zle, kdo má hudbu skutečně rád, nemusí do rozpálených
anebo deštivých ulic ani vycházet. Rozhlas mu ji dopraví až do
domu.
Pravda, nic nového na tom, že rozhlas v tomto oboru plní své
poslání po celý rok, ale přece: po celé Evropě se konají
nejrůznější letní hudební festivaly a posluchač věrný rozhlasu
nemusel loni třeba do Lucernu, aby si poslechl koncert
Festival Academy Orchestra. Ten mě zaujal už tím, že si
objednal k premiérovému provedení hned dvě novinky: skladby
Change Johannesa Borise Borowského a Endless steps od Ondřeje
Adámka. K tomu dvě konstanty: Stravinského Svěcení jara a
dirigent Pierre Boulez. Kdo není netrpělivý, rád si rok počká,
dobré zboží nezestará. Někdy však nemusíme ani ten rok čekat.
Letošní provedení Wagnerova Soumraku bohů na Bayreuther
Festspiele 2009 jsme slyšeli bez prodlení, ani jsme nemuseli
vážit cestu do oné proslulé operní stodoly. Před léty jsem tam
zhlédl Zlato Rýna a budova mě ohromila svou nezdobnou
obyčejností: žádné štukatérské orgie, alegorie, stovky
poletujících andílků, jenom to hudební divadlo na velké scéně.
A teď – Wagner i s bayreuthskou atmosférou doma v pohodlí,
s přestávkami, v letním sobotním odpoledním a večerním čase na
Vltavě. To je přece úžasné!
Zejména dvě věci mě letos u rádia drží: promyšlená pozornost
věnovaná Bohuslavu Martinů, modernímu klasikovi, který
zdomácňuje za hranicemi své země mnohem rychleji, než je tomu
doma. Jako by nemožnost návratu po válce předznamenala i osud
jeho díla na našich pódiích. Rozhlas využil padesátého výročí
jeho odchodu a dělá pro návrat a přijetí exulantova díla, co
jenom může. A pak je tu papá Haydn. Ne že by se hrál málo, ale
co s jeho stovkou symfonií? Úžasný počin připravila Redakce
vážné hudby: v rámci projektu Pauza s Haydnem zazní každý den
o půl páté odpoledne vždy jedno Haydnovo dílo. Souborné
provedení všech jeho symfonií (zatím jsme u šedesáté
z neuvěřitelných sto čtyř) bude Českému rozhlasu navždy
připsáno k dobru.
K tomu třeba připomenout jeden z Radiodokumentů, který by se
zrovna letos měl vysílat snad každý den s povinným poslechem:
S Romy do Osvětimi, jak ho před pěti lety natočili Zdeněk
Bouček s Jitkou Škápíkovou. Proč, nemusím říkat. |
