Číslo 37 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s šéfdirigentem SOČR.
Vladimírem Válkem.

Tajný kód Oldřicha Janoty

Před několika dny oslavil šedesátiny Oldřich Janota, kultovní postava domácí hudební scény a nepochybně největší básník českého folku a rocku. Jeho věhlas byl v osmdesátých letech srovnatelný snad jen se s proslulostí Jaromíra Nohavici, na rozdíl od něj však nikdy nebyl vnímán jako protestní zpěvák a také nikdy neusiloval o oslovení nejširšího publika. Přestože dnes jeho tvorbu sleduje jen komunita nejvěrnějších posluchačů, některé z jeho skladeb se přiblížily zlidovění, aniž by lidé tušili, kdo je jejich autorem.

Absolvent Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, který se ovšem v letech normalizace živil jako čerpač vody, noční hlídač nebo topič, ovlivnil generace svých následovníků. Vyprávět by o tom mohl například zpěvák skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala, který se paradoxně postaral o Janotovu nejvýraznější medializaci za posledních dvacet let – to když k obrazu svému předělal jeho skladbu Zrychlený vlak s proslaveným refrénem „I cesta může být cíl“.

O tom, co vše Janota znamená pro celou řadu často mnohem mladších muzikantů, svědčí i vydání CD Ztracený ve světě, na němž se k jeho dílu přihlásilo šestnáct kapel a písničkářů rozličného stylového založení a přístupu k hudbě. V zahraničí se podobnými „alby na počest“ vzdává hold jen největším hvězdám, u nás už to vůbec není zvykem.

Léta proměn

V letech předcházejících listopadu 1989 nemohl samozřejmě Janota na jakékoli „zakonzervování“ své tvorby ani pomyslet. Desky a cédéčka mu začaly vycházet až ve svobodných časech a dnes si z nich může každý sestavit obraz jeho muzikantského vývoje. Přesto to není jednoduché, písničkář totiž v průběhu let dost často měnil tvář, a to i za cenu nepochopení a ztráty publika.

Začínal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako typický folkař své doby, s kytarou na krku a melodickými baladami na repertoáru. A zaznamenal první úspěchy. Mnozí by se uspokojili a naplňovali očekávání – třeba navěky. Ne tak Janota. Po epizodě s folkrockovou skupinou Pentagram založil koncem sedmdesátých let kapelu Mozart K. a značně „přitvrdil“. Dojem z kapely původního názvu Mozartovy koule byl prý až apokalyptický, Janotova kytara i saxofon Jana Štolby zněly výrazně rockově a „zpožděné“ harmonium Miloše Vojtěchovského ten bizarní zvuk korunovalo.

Následoval další obrat – v roce 1984 začal Janota v triu s kytaristy Lubošem Fidlerem a Pavlem Richtrem experimentovat se zvukovými smyčkami, které si – dávno před rozšířením sampleru – vyráběli ručně na magnetofonu. Snahy souboru, přezdívaného podle prvních písmen příjmení jeho členů Džafiri, však příliš velkou odezvu neměly a na festivalu Folkový kolotoč v Břeclavi byl dokonce Janota vypískán.

Na nějaký čas se stáhl do ústraní a až koncem osmdesátých let se opět objevil na scéně – a znovu v překvapivé konstelaci. S violisty Irenou a Vojtěchem Havlovými se představili v komorním programu, jenž se ukázal až překvapivě životaschopným. V triu pak natočili několik desek, od nichž se písničkář odrazil k jedné ze svých posledních metamorfóz. Jeho sólová alba z devadesátých let, Žlutě nebo Sešité, zachycují zapřísáhlého solitéra jako svého druhu hudebního minimalistu ovlivněného východní hudbou.

Šifra mistra Janoty

Hotel Savoy, Bitva na Tursku, Druhý břeh, Místní blázen, 24 hodin volného času… Všechny ty Janotovy písně, včetně notových záznamů, dnes putují po internetu, tak jako jejich autor stále vyráží i do těch nejzapadlejších českých i moravských městeček za svými příznivci. Nedávno tyto toulky zvěčnil v knížce fejetonů a arabesek Neslyšící děti.

V jednom z rozhovorů, které Oldřich Janota u příležitosti vydání knihy poskytl, vypráví o lidech, kteří si ho vybrali jako „toho svého“ umělce. „Postupem času se vytvořil určitý okruh lidí, kteří si mě vzali do života. Jezdím hrát lidem písničky, a pak zjistím, že jsem určitým prostředníkem v jejich komunikaci mezi sebou. On řekne třeba: Znáš od Janoty támhletu písničku? A ona řekne: No jasně, jak je tam ten verš… Ti lidi mají svoji šifru, pro kterou našli kód v Janotovi a jeho písničkách.“

Dešifrovat Oldřicha Janotu není jednoduché. Jeho skladby se snadným interpretacím vzpírají už čtyřicet let a právě tak dlouho jsou nedílnou součástí české písničkářské scény. Nalézt jejich tajný kód je přitom stále neobyčejně lákavé.

Milan Šefl 

Foto Karel Šuster