|
|
 Jemné
ohledávání smyslu
Nejprestižnější literární cena Velké Britanie – The Man Booker
Prize – má od roku 2005 své dvojče: The Man Booker
International Prize. První z cen je udělována každoročně a
může ji získat jen kniha anglicky píšícího autora z Velké
Británie či zemí Commonwealthu. Soutěž o onu mezinárodní
Bookerovu cenu je vyhlašována jednou za dva roky a jsou do ní
zařazovány i knihy autorů píšících v jiném jazyce; jejich dílo
však musí být v angličtině přístupné.
Díky pružnosti našich překladatelů a nakladatelů si lze mnohé
z knih oceněných Bookerovými cenami přečíst i česky. Román
Vlčí dvůr, za který Angličanka Hilary Mantelová získala letos
v říjnu první ze zmíněných cen, slibuje nakladatelství Argo
vydat v příštím roce, soubor povídek, za nějž Kanaďanka Alice
Munroová obdržela mezinárodní Bookerovu cenu v květnu, však
krátce předtím vydalo nakladatelství Paseka pod titulem
Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel.
Název knihy je odvozen z dětského rozpočítadla, jež je
součástí hry dvou dívek ze stejnojmenné vstupní povídky,
zároveň však vystihuje i různorodé role, v nichž vystupují
muži coby sekundární hrdinové i zbývajících osmi textů.
Hlavními hrdinkami jsou ženy. Muži vystupují v roli jejich
spoluhráčů, nikoli soupeřů. Alice Munroová není feministkou.
Její hrdinky nebojují s muži o svou svobodu, ony svobodné
jsou.
Zmíněné dívky z první povídky adresují falešné milostné dopisy
nepříliš hezké stárnoucí ženě, ona se rozjede za mužem, který
jí je údajně píše a – opravdu ho získá. V jiné povídce
připravuje truchlící manželka pohřeb svého muže, jenž kvůli
nevyléčitelné nemoci spáchal sebevraždu. Jak se ukáže
z rekapitulace jejího života, majitel pohřebního ústavu byl
jejím dlouholetým milencem. Sedmdesátiletá žena z poslední
povídky je kvůli prohlubující se ztrátě paměti odvezena do
psychiatrického sanatoria. Její manžel ji často navštěvuje.
Miluje ji, byť jí býval dost nevěrný. Ona ho ale nepoznává a
veškerý čas tráví s jedním ze spolupacientů…
Alice Munroová se v povídkách zaměřuje sice jen na dílčí
životní situace svých hrdinek, jejich prostřednictvím však
odkrývá nejen jejich charakter, ale též životní osud.
Z uvedených příkladů se může zdát, že povídky jsou díky svému
zaměření zajímavé především pro ženy. Nicméně: muži si mohou
při jejich četbě přinejmenším inovovat svůj názor na to, jak
s nimi ženy zacházejí. Přitažlivost autorčina psaní však
rozhodně netkví v jeho „genderové“ dimenzi, ale především v
hlubokém vhledu do skrytých útrob mezilidských vztahů. Jemná
charakteristika nejrůznorodějších vazeb mezi muži a ženami pak
autorce slouží k obhlížení toho nejpodstatnějšího, co je však
slovy téměř nezachytitelné – smyslu života. A ten, jak
naznačuje, je pro každou lidskou bytost jiný.
Povídky Alice Munroové vynikají nejen svou noetickou a etickou
hloubkou, ale také tím, jak nenásilně ji před čtenářem
otevírají, jak v nich „dění smyslu“ – to zobrazované životní i
to zobrazující textové – probíhá. Autorka se vyhýbá přímé
charakteristice postav a jejich vztahů, vystihuje je
konkrétními, přesně podanými detaily, jež si díky
překladatelce Aleně Jindrové-Špilarové uchovávají i v češtině
svůj pel. Munroová ví, že to, o „čem nelze mluvit“, lze
evokovat, naznačit. Čtenář proto musí v průběhu četby neustále
upřesňovat svou představu o intenci textu, o autorčině záměru,
a když povídku dočte, rád se vrátí na její začátek, neboť si
uvědomuje, že mu mnohé podstatně věci – maskované jako
nahodilé okolnosti – unikly.
Povídky Alice Munroové obrozují jak náš pohled na život, tak i
naši radost z četby.
Bronislav Pražan |
