|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Stroj dušičkového času
Je to jistě téma naskrz dušičkové, psát o zemřelých blízkých,
jenomže mne vzápětí napadá: Dělá se to dnes ještě vůbec,
v časech cynické postmoderny, aby jeden svým psaním vzpomínal
na mámu, maminku, matku, matičku, tak jak se psávalo kdysi?
Jako bych se sám zalekl takového zveřejněného citu, a pojal
proto téma jinak. Ačkoli chodím na Dušičky rozsvítit pár
svíček na pražský hřbitov, to o čem teď píšu, se neodbývalo
ani počátkem listopadu, ani v Praze, ale při jednom z mých
osobních rituálů: chodím totiž v létě, v čase výročí mámina
úmrtí, na pěší výlet do vesnice, kde se narodila, projdu
okolím, sednu si někam na pár piv a zavzpomínám, právě proto,
že na svátek tomu příslušný bývá v Praze šrumec, jednomu
nezbývá než rozsvítit světýlko a pelášit zase jinam. Letos
jsem si proto řekl, že se pokusím někde za humny té máminy
vesnice přespat pod širákem a vlastní myslí se jako strojem
času přesunout do doby jejího mladí.
Abyste rozuměli, já jsem v mládí při svých poutích po české
krajině strávil něco času přímo pod hvězdami, aniž jsem si
kvůli tomu musel zrovna říkat tramp. Ostatně jsem si až
nedávno uvědomil, že – byv jedináčkem a máma na tom světě také
víceméně sama – musela asi trnout z těch mých malých
lyricko-dobrodružných výprav, zdali se vrátím zdráv a vůbec
živ. Leč vlastně se jí to mé počínání líbilo, radost
z individuálního vnímání přírody jsem podědil nejspíš právě po
ní. Dokonce dodnes, a to je mi jednapadesát, alespoň jednou za
rok někde v přírodě chutě spočinu, abych se pokochal noční
přírodou a vesmírem. Můj letní zámysl byl tedy nabíledni:
projdu se cestami, kterými coby přespolní chodila do školy, na
hřbitov za prarodiči, později na tancovačky a co já vím…, no a
pak si někde nad vesnicí ustelu karimatku, otevru plechovku
s pivem a budu naslouchat usínající vesnici, ptákům a hmyzu,
hvězdám na nebi, vlastním myšlenkám a nakonec třeba i vlastním
snům. Inu, kdyby tomu tak vskutku bylo, tak bych pro samou
idylu ani necítil potřebu o celé té vzpomínkové akci psát.
Jenže chcete-li navštívit třeba jen zdejší hřbitov, je vám
přejít ohyzdný dálniční nadjezd, namísto cesty usebrání
procházet nevkusem nových podnikatelských vil až k hřbitovní
bráně, zaprášené průjezdy kamiónů. (Říkám si přitom, co
vlastně vede zbohatlíky, aby se usazovali v těch svých
satelitních enklávách v krajině, která jim k srdci nepřirostla
a ani už nepřiroste, neb si ji svým echt-individualismem sami
zmršili.) Ani pobyt v novém motorestu mi neevokoval nic ze
starých časů a tak jsem si s večerem našel jakýs takýs
pohodlný pelech u lesa nad vesnicí, cumlal pivo a zapojil
procesory snění aniž bych odpojil smysly. Stroj času couval do
před-globální minulosti. Co máma tenkrát slýchala, říkal jsem
si? Jistěže ne řev čtyřproudové dálnice, až s dálkou se
proměňující v monotónní šum. Co cítila? Puch řepkových polí,
dnes pohříchu všudypřítomných? Co viděla na nebi, na něž se
vždycky ráda dívala? Letadla neromanticky tažená svými
koridory na navijácích ruzyňského letiště? Laserový rotor,
roztáčející se na nebi z jakési vzdálené megadiskotéky? Až
s bující tmou to začalo být trochu jako kdysi, jen po nedaleké
lesní cestě se ještě honil za adrenalinem pitomeček na
motorové čtyřkolce.
Zdali jsem takto mohl vůbec pocítit nějakou tu kontinuitu?
Snad jen právě tu dušičkovou. Mršte si svou prožluklou
globalizující civilizací krajinu, co vám síly stačí, jako by
vzkazovali ti mrtví ze zohyzděného hřbitova. To, co jste teď
vy, byli jsme i my, to, co jsme teď my, budete i vy. Jó,
mami... Snad bude opravdu lepší vzpomenout si na tebe příště
normálně a formálně, o Dušičkách a na místě k tomu určeném.
Kazisvětům neporučíme. A cesta dopředu prý beztak vede
nazpátek... |
