Číslo 45 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Simonou Pekovou.

Sama mezi muži

Po světě s mikrofonem – tak se jmenuje knížka vzpomínek proslulé rozhlasové zpravodajky Věry Heroldové-Šťovíčkové, kterou právě vydává nakladatelství Radioservis. Autorka stovek rozhlasových reportáží a knih Afrika – rok jedna, Bouře nad rovníkem či Africké lásky, africká manželství v nejnovější publikaci z edice Osudy vzpomíná na své dětství i žurnalistické začátky, líčí nejzajímavější momenty ze svého zpravodajského působení v afrických zemích, ale také léta, která po vyhazovu z rozhlasu strávila mimo média. Ukázka, kterou přinášíme,  připomíná slavnou éru zahraniční redakce Čs. rozhlasu, v níž byli autorčinými kolegy Jiří Dienstbier, Karel Kyncl či Jan Petránek.

Přátelé „na telefonu“

Přicházeli postupně, pořadí si nepamatuji. Vzdělaný rusista a gentleman Luboš Dobrovský, chytrý a pohotový Jiří Dienstbier s trvalým zájmem o vyšší politiku a slečny, muž mnoha jazyků Karel Jezdinský, nesmírně pracovitý Karel Kyncl, který neplýtval minutami na zbytečnosti a s nímž mě později pojilo i hlubší kamarádství, a také nad poměry informovaný Vašek Novotný a pak Čestmír Suchý, který nebyl sice výrazný pisatel, ale zato byl skvělý organizátor a stal se nepostradatelnou organizační duší redakce; zůstali jsme „na telefonu“ i po odchodu nás obou z rozhlasu až do jeho smrti.
Z Bratislavy pak po určitou dobu v Praze a v zahraničí působil vzdělaný muž s rozhledem a noblesním chováním, jímž nezapřel aristokratické evangelické předky, Dušan Ruppeldt. Ludvík Čermák byl trochu jiný než my ostatní, tělem i duší byl oddán muzice, a tak se v Americe mimo práce pro vlastní redakci věnoval mapování pop-music. Po pravdě řečeno, pražské jaro s námi příliš neprožíval. Však také – teď trochu předběhnu – když mě za normalizace zašel přátelsky pozdravit na jedno z mých trestných pracovišť, zeptal se s naivitou, jež mu v politice byla vlastní: „Poslyš, Věro, stálo ti to pražské jaro za to?“ Přesto později pro jistotu vyhodili z rádia i jeho.

Studnice bleskových nápadů

V posledním roce uvolněného vysílání dorazil do redakce Jarda Jírů, vzdělaný a nadržený touhou psát, který se rychle zabydlel a rychle pak s námi vypadl. A ovšem Honza Petránek. Sám byl délesloužící, do redakce přišel jako mladík mezi prvními, záhy po mně, a občas – nepochybně záměrně – tehdy provokoval důstojné kolegy a šéfy šaškováním. Byl studnicí bleskových nápadů a co nevěděl, to si dokázal v mžiku domyslet, v nejhorším případě vymyslet.
V této souvislosti vzpomínám, jak jsem jednou přišla trochu později na nějakou besedu s posluchači a Honza řádil na pódiu. Právě začal vyprávět jakousi – nepochybně proti realitě silně upravenou – historku, v níž jsem také hrála roli. Jak mě spatřil ve dveřích, pozval mě na pódium, s nevinnou tváří posluchačům slíbil, že jim dotyčnou příhodu dopovím sama, a z pódia zmizel.
Naší redakcí prošlo i několik žen, ale po čase odcházely – pracovní doba platila jen tehdy, když se nic nedělo, ale ono se pořád něco dělo a nároky se kladly na všechny členy redakce stejné.
S mužskými kolegy jsem vycházela dobře, nežádala jsem o úlevy s apelem na jejich galantnost ani o Vánocích a přijala jsem převážně mužská pravidla hry: nepáčit se do soukromí druhého, svěřené si nechat pro sebe a nehlučně přiskočit, když je to potřeba. Pro kolegy jsem byla jedním z party a bylo mi v této atmosféře dobře.

Šéf přichází

Vlastně musím říct, že jsem se po návratu z Polska vdala. Vzala jsem si za muže kolegu z hospodářské reakce, kde vládl pracovní stereotyp bez potřeby reagovat na denně se měnící realitu. Chodili jsme spolu často na koncerty a nějak se nám zdálo, že je to to pravé pouto. Nebylo, zakrátko jsme se dohodli a přátelsky se rozešli. Byl to dobrý člověk, ale měl nízké sebevědomí, a tak mu vadily jak mé věcně kamarádské vztahy s mužskými kolegy, tak mé zaujetí prací. Mně zase vadilo, že ač chodí z redakce dřív než já, zaposlouchán do koncertu na desce si vůbec nevšimne, že uhlí nese ze sklepa maminka.
Chronologie bere za své, stejně jsem ji až dosud neudržela a nedokážu to ani nadále. Na jaře roku 1963 přišel jako zjevení do redakce nový šéf, Milan Weiner, a teprve s ním byla redakce kompletní. Všichni pochopili, že je konec improvizace a provizorních šéfů. Že končí doba, kdy jsme neuměli tvůrčím způsobem spolupracovat, a proto jsme byli pouhou partou dobrých sólistů. Milan se rozhodl, že z nás udělá kolektiv. To se mu podařilo velmi rychle, protože věděl, co chce, a my jsme k tomu byli vnitřně připraveni.
Respektoval individuality, ale redakci vedl on. Uměl svůj záměr vysvětlit. Uměl nás získat pro svou představu a do třetice uměl všechno zorganizovat. Chvilku jsme se ježili, ale brzy jsme jeho osobnímu kouzlu a jeho metodě řízení ochotně podlehli. Ostatně nezůstal u slov. Jakýmsi zázrakem docílil, že nám přímo do redakce začaly chodit dvě agentury, Reuter a AFP. Prosadil více zahraničních novin a časopisů, vyjíždělo se častěji do zahraničí. A konečně to byl právě on, kdo vymyslel komentovanou Dvaadvacítku, relaci, která si posluchačský zájem vynutila sama.

Klenot jménem Dvaadvacítka

Zpravodajství ve 22 hodin bylo původně česky a slovensky čtený odvar z hlavních zpráv a mělo nejnižší poslechovost ze všech zpravodajských relací. Když o ně Milan požádal, klidně je naší redakci přidělili. Mě to vážně dopálilo; pravila jsem na poradě jízlivě, že když Milan potká na chodbě zatoulané psisko nebo nepotřebnou relaci, tak ji hned jménem nás všech adoptuje – jako bychom v rádiu už tak nebyli od rána do večera. Ačkoli mě Milan mohl seřvat a redakci tak názorově rozdělit, raději investoval čas, trpělivě a laskavě mě pacifikoval, dokonce mě vyprovodil kus cesty domů, aby bylo na přesvědčování dost času; a druhý den jsme rozepsali pořadí služeb.
Ve Dvaadvacítce jsme začali hlouběji využívat zahraniční agentury, události toho dne jsme navíc komentovali a posluchače jsme pravdivě orientovali. Někdy se podařilo zabrousit i na domácí půdu a svým způsobem to ovlivnilo i liberalizaci ostatních zpravodajských relací. Z Dvaadvacítky se stal rozhlasový klenot. Poslech se nevídaně zvedl, lidé nám telefonovali a vzkazovali, že jsou ochotni i odejít z kina před koncem. Šéfové tam nahoře se chytali za hlavu, ale bylo pozdě relaci zakázat.

Být u toho. V Africe

Pracovně jsme měli svět rozdělený podle znalosti daných reálií a jazyka a podle toho jsme vyjížděli ke zpravodajsky důležitým událostem. Na mne připadla Francie a celá frankofonní oblast. Jak šel čas, objevovaly se tu a tam, a stále častěji, zprávy o dění v afrických koloniích, jak britských, tak francouzských.
O koloniální Africe jsem toho věděla dost ze starých cestopisů, které jsem po léta kupovala v antikvariátech, nové informace přinášely reportáže Hanzelky a Zikmunda, které jsme vysílali v rozhlase, a teď jsem se chápala každé příležitosti dozvědět se ze zahraničního tisku a časopisů co nejvíc o žhavé současnosti. V rozhlasovém zpravodajství a v prvních komentářích jsem měla poměrně volnou ruku, neboť stranická linie „na Afriku“ nebyla ještě stanovena, a tak ji nebylo třeba obcházet.
V osmapadesátém se mi naskytla první možnost dostat se do Afriky, byť jen nakrátko a jen na okraj kontinentu – do Egypta. Ale utvrdila jsem se v tom, co bych chtěla – být u toho. V Africe vzrůstal neklid, na pořadu dne byla nezávislost, Evropa stála před novým úkazem a v té chvíli tam nebylo člověka, který by s přihlédnutím k budoucnosti věděl, co s tím. Někdejší britské Zlaté pobřeží dostalo pod jménem Ghana nezávislost už v roce 1957, ale v roce 1960 se stalo kýženou republikou – v témže roce, kdy se republikou stala i do té doby francouzská kolonie Guinea.
To stačilo, aby se Praha konečně rozhoupala a rozhodla se poslat do Afriky vlastního zpravodaje. Byla jsem na tento úkol jakžtakž připravena, ale tehdy byla jiná doba. Mladá žena, a ještě k tomu bez mužského doprovodu? Vyloučeno. Napřed se čtvrt roku hledal znalostmi a jazyky přiměřeně vybavený muž. Po čtvrt roce tam tedy rezignovaně poslali mne. Ne že by schopní a znalostmi vybavení muži nebyli, ale bylo jich málo a ti, co byli, ti viděli svou budoucnost v podstatně vyšších sférách a nehodlali dělat kariéru ani v Africe, a tím méně v rozhlase. A tak jsem zkraje roku 1960 odjela poprvé do Guineje a začala novou etapu života.

Foto Jarka Šnajberková