|
Vladimír
Karfík, publicista
Takový to mohl být normální podzim
Už jsem se chystal, že se tu vypíšu ze zážitku nedávného
sobotního programu, věnovaného brněnské univerzitě. Téma mi
ale ve 43. čísle vyfoukl Rudolf Matys.
Ten sobotní pořad se mi brzy připomněl na případu plzeňských
práv: také nově založená fakulta, tak moderně liberální a
přívětivá, že hned překvapivé stovky absolventů. Někteří
absolventi ji snad nemuseli ani vidět, pokud měli za otce
kmotra české mafie, někteří si zase nepamatují jména vedoucího
i oponenta závěrečné práce, byla-li jaká. Viz nonšalantní
vyjádření rázné JUDr. Řápkové, vycházející hvězdy české
politiky. Ale ono želbohu nejde jenom, ani především o ty
titule! I když sám o sobě skandál veliký, vzpomeňme, jaký ve
Francii před léty pouhé vyzrazení témat maturitních písemek
způsobilo kolotoč! Věc je zřejmě kriminální povahy, tedy
hlubší a společensky nebezpečnější než co jiného: chapadla té
chobotnice pevně svírají policii, politiku, podnikání,
nelegální struktury zločinu a – samu justici, vykonavatelku
práva. Odtud rozumím pochybnosti, již jsem slyšel z úst bývalé
nejvyšší státní zástupkyně: kauza se nejspíš nevyšetří. Jako
bychom to neznali.
Vypadal ten letošní podzim nadějně: bude po volbách, klid
všude vůkol. V rozhlase, v televizi běžná publicistika a
kultura, hodná prostředků veřejné služby. Ale všechno se zdá
být jinak, třebaže žádné volební, povolební klání. Namísto
toho sledujeme dramata třaskavější než měly být svévolí
organizované mimořádné volby. Jenomže nic nového, všechno je
dávno stejné, uvážíme-li, že aféry, které zaléhají všechna
vysílání, zaměstnávají zpravodajské štáby, komentátory a
investigativní pionýry, jsou vlastně staré, velmi staré.
Neodhaleny, trpěny, zpod povrchu léta určují chod našich
všedních životů: korupce a tajní tajní podle zdvojeného
termínu Ivana Vyskočila, nového nositele státního ocenění za
divadlo.
A nejnověji ještě obstrukce s poslední tečkou za přijatou
smlouvou, jíž se za několik týdnů mají řídit národy evropského
společenství. Tečka chutná jako pověstná hořká kapka. Mlácení
prázdné slámy, všechny argumenty dávno známé, a přesto
každodenní vyvolávání duchů druhé světové války, tehdejších
strachů a starých ran i vin. Je to obnovovaný, nekonečný
seriál, odporný. Už se zdálo, že jsme po šedesáti letech
dospěli, že český nacionalismus, vznícený zločiny nacistického
souseda, udržuje při životě už jenom původně internacionální
komunistická strana podpořená nově vznikajícími
ultrapravičáckými nácky. Ale omyl: ta sněť nás infikuje pořád,
uměle, bohužel účinně.
Přijetím společných pravidel přijdeme o národní suverenitu!
Měli jsme ji snad někdy skutečnou? Ale ano, když jsme byli
významnou součástí větších evropských nadnárodních uskupení a
český kurfiřt měl silné slovo. Nyní po staletích jsme měli
znovu šanci prosadit se jako evropský partner, ale obávám se,
že už nikoli silný, ale traumatizovaný nacionálními chimérami:
tři miliony sudetských Němců stojí na hranicích, čekají jenom
na náš podpis k evropské smlouvě, a než oschne inkoust začnou
tu obsazovat své usedlosti, pokud ještě vůbec stojí. Už
nejméně dvacet let mě nenapadlo, že mě tím politická spodina
nepřestane otravovat.
Taky mě nenapadlo, že tajný agent minulého režimu, dnes v čele
mocné sázkové společnosti, bude tak háklivý na to, že se o
jeho činnosti zajímají tajné služby dnešního státu. Je krácen
na svých svobodách a lidských právech. Podívejme. Řekl bych,
že by měl mít s tajnými službami nového státu aspoň trochu
bývalé profesní solidarity. A už ze studu a vděčnosti, že mu
jeho někdejší činnost nikdo vlastně nestrká každý den pod nos,
nemusel by se s takovým sebevědomím vystavovat v médiích.
Užívá si svobody, o níž se nám před léty nezdálo: mohli jsme
si v radiu, novinách, televizi stěžovat, že se o nás zajímá
státní bezpečnost? |