|
|
 František
Skála, výtvarník
Během léta proběhlo hned několik vašich výstav, mj. si lidé
mohli prohlédnout vaše originální kytary. Doplňujete průběžně
tuto sérii?
Vždy, když si chci udělat radost, vytvořím si další kytaru.
Sám své nástroje používám v Malém tanečním orchestru Universal
Praha. Jsou specifické tím, že se jedná o originály originálů,
nelze je tedy vyrobit v širší kolekci. Jednotlivé komponenty
jsou totiž skutečně neopakovatelné kusy, které jsem většinou
někde nalezl. Často na druhém konci světa a tudíž se nedají
ničím nahradit.
Vaše kytary mají i svá jména. Jak vznikají?
Nejprve udělám krk, který určuje charakter celého nástroje,
pak k němu přidělám tělo a zkouším, jak se vznikající kytara
vlastně drží. Jména dostávají buď podle materiálů, ze kterých
jsou udělány, nebo podle barvy či charakteru. Jedna se tedy
jmenuje „Žlutá italská“, protože je z ošoupaného plastu
z italského moře, jinou jsem pojmenoval „Ostrorep“, protože má
tvar prehistorického podmořského živočicha, který se stále
vyskytuje na západním pobřeží USA. „Topolbrut“ je brutálně
zpracována z topolu a „Sloní“ má šedou barvu kůže.
Čím vás fascinuje právě kytara?
Jednak na ni sám hraji a pak je to předmět, který má své
základní funkční parametry, nikdo nemůže udělat kytaru, která
by neměla tělo, krk a hlavu. Já mám samozřejmě větší tvůrčí
svobodu v tom, že mé kytary nemají přímo napnuté struny, takže
krky mohou být různě tvarované, zahnuté a podobně. Kytara je
pro mě symbol rockerství, je to nástroj kultivovaného hluku a
určité síly. Přemýšlel jsem dokonce o tom, jestli ženy
prožívají hru na elektrickou kytaru stejně jako muži. Vnímám
kytaru i jako mužský sexuální symbol. Každopádně je to pro mě
krásný výtvarný úkol, ke kterému se dá přistoupit různými
způsoby. Myslím, že bych kytar mohl udělat třeba sto a pořád
bych nebyl u konce.
Vyluzují vaše kytary také zvuk? Může se člověk pokochat nejen
očima, ale také sluchem?
Všichni mě s tím pořád otravují! Snad se k tomu jednou už
dokopu a udělám skutečně hrající šesti strunnou kytaru. Sám po
tom také toužím. Ale jinak si myslím, že dnes přeci není vůbec
důležité, jestli nástroj vydává nějaký zvuk. Člověk často
vůbec netuší, zda umělci na pódiu, zvuk skutečně vyluzují,
nebo zda za ně hraje někdo jiný. V našem Malém tanečním
orchestru to děláme tak, že spolu s Alešem Najbrtem řádíme
s kytarami na pódiu, pantomimicky markýrujeme hru, a kytarista
Jirka Podzimek se v tu chvíli ztratí a hraje za nás. Lidé to
vůbec nepoznají.
Ve vašem ateliéru jsem kromě klasických elektrických kytar
našla i dvě dřevěná torza. Co je čeká?
 Loni
v létě jsem udělal čtyři kytary z dubu, které mají velmi
jednoduché a povrchově dokonale vyhlazené tvary. Hraje se na
ně dotykem rukou, protože snímače mohou být uloženy pod celým
povrchem. Je to taková nová generace bezestrunných kytar:
hraní je spíš eskamotérským kouskem. Rád bych k těmto kytarám
udělal ještě instruktážní video.
Na čem pracujete teď?
Hlavním proudem je pro mě volná tvorba, ve které momentálně
dělám objekty z průsvitných materiálů. V současnosti hledám
vhodný prostor, kde bych mohl tyto věci vystavit. Důležité je,
aby vybraná výstavní síň měla dobré světlo, protože objekty
potřebují například slunce. Kromě volné tvorby se mi ale
stane, že třeba slíbím udělat autorský šperk na výstavu do
Bruselu. Tím jsem se dostal k tavení plastů, kterému jsem
doslova propadl: začalo mě to tak bavit, že jsem u toho
strávil dva měsíce! Věřím, že tuto zkušenost taky někde
zúročím. Jinak jsem dodělal ilustrace už ke třetí knize
pohádek Karla Šiktance.
Zuzana Vojtíšková, publicistka
Snímky Michal Drtina
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 10. 11. |
