|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Dvacet let mezi nadšením a kapitalismem
Když se řekne revoluce, naskočí v mysli její atributy. Davy
v ulicích, věšení exponentů minulého režimu na lucernách,
barikády. Hněv, strach, rozvrat, úderná hesla, vznešené ideje
a rabování obchodů lůzou. Koš na useknuté hlavy a víra ve
spravedlnost, strach a vzývání budoucnosti. Později se o tom
děti většinou učí jako o spravedlivém boji za šťastnější
budoucnost – tedy když revolucionáři zvítězí. Člověk „z ulice“
má ale téměř po každé revoluci pocit, že se nechal strhnout k
nadšení a řádění jen pro to, aby jednu vládnoucí garnituru
nahradila druhá. Dav je vždy jen použit, případně zneužit,
faktickou moc nemá.
Před dvaceti lety u nás propukla revoluce s atributy téměř
opačnými. Květiny, svíčky, veřejné debaty a vtipkování.
Proběhla bez výstřelů, nepočítáme-li pár sebevražd, byla, až
na samotný 17. listopad, měkká, příjemně vznětlivá, provázela
ji hřejivost natěsnaného davu s dobrou vůlí a kolektivním
humorem, cinkání klíči. Zpívalo se, omlouvalo, věřilo se. Byli
jsme opojení nejen nabytou svobodou, ale i sami sebou, tím,
jak jsme rozumní a velkorysí.
Uběhlo dvacet let, z tehdejších novorozeňat vyrostla další
generace...
Měli jsme tehdy komouše věšet – ulevují si lidé před televizní
obrazovkou, jindy po hospodách. Třeba i mámu a tátu? Ptám se
drsně krvelačného pivaře, ale ten se dívá stranou, neodpovídá,
asi si na něco vzpomněl.
Na konferenci k dvacátému výročí sametové revoluce pak pozorně
naslouchám přednášejícím; střídají se novinář, politik,
sociolog, historik. Jsou zlatoústí, neboť dnes už mají časový
odstup a hlavně po mnoho let bádali, psali, diskutovali a
přemýšleli nejen o nevšedním fenoménu té naší veselé, nadšené,
dojemné vzpoury, ale také o tom, co po ní následovalo. Říkají
slova jako: imitační revoluce, morální kýč, gándhíovský étos
revoluce, chaotické reformulování identity, legitimizační
fikce, explozivní radikalita. Lámou si hlavu nad naší dávnou
spontánností v ulicích českých měst. Kde se vzala? Byla vůbec
normální? Přitvrzují ale, když vědecky vyhodnocují
porevolučních dvacet let. Hovoří pak o manipulativní politické
technologii, kriminálním kapitalismu, nevstřebané historii,
ideologickém vakuu, o tisících soukromých frustrací a
očekávání narážející na ztuhlou a setrvalou realitu.
Hlavně výraz kriminální kapitalismus se mi zadřel do závitů a
naskočí mi pohotově při sledování reportérských pořadů
v televizi, rozhlase, na internetu. Korupce, hrabivost,
kriminalita bílých límečků, právní marasmus – každou chvíli se
provalí obludné kauzy. Důležité, i když rozčilující, je ale
právě to, že se provalí. Že je odvážní redaktoři ze svobodných
médií vyšpioní. A že pár slušných politiků a odborníků se
snaží věci napravit. Demokracii navzdory tomu všemu máme.
Cestujeme si kamkoliv, podnikáme, vlastníme, svobodně volíme a
média nás informují, kde je co shnilého ve státě českém.
Nejsou to radostné informace a není to bezchybná demokracie,
ale v podstatě jsme svobodní. Marně jsme klíči necinkali. |
