Číslo 47 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Františkem Skálou.

 

 

 

 

 

 


 


Věra Nosková, spisovatelka

Dvacet let mezi nadšením a kapitalismem

Když se řekne revoluce, naskočí v mysli její atributy. Davy v ulicích, věšení exponentů minulého režimu na lucernách, barikády. Hněv, strach, rozvrat, úderná hesla, vznešené ideje a rabování obchodů lůzou. Koš na useknuté hlavy a víra ve spravedlnost, strach a vzývání budoucnosti. Později se o tom děti většinou učí jako o spravedlivém boji za šťastnější budoucnost – tedy když revolucionáři zvítězí. Člověk „z ulice“ má ale téměř po každé revoluci pocit, že se nechal strhnout k nadšení a řádění jen pro to, aby jednu vládnoucí garnituru nahradila druhá. Dav je vždy jen použit, případně zneužit, faktickou moc nemá.

Před dvaceti lety u nás propukla revoluce s atributy téměř opačnými. Květiny, svíčky, veřejné debaty a vtipkování. Proběhla bez výstřelů, nepočítáme-li pár sebevražd, byla, až na samotný 17. listopad, měkká, příjemně vznětlivá, provázela ji hřejivost natěsnaného davu s dobrou vůlí a kolektivním humorem, cinkání klíči. Zpívalo se, omlouvalo, věřilo se. Byli jsme opojení nejen nabytou svobodou, ale i sami sebou, tím, jak jsme rozumní a velkorysí.

Uběhlo dvacet let, z tehdejších novorozeňat vyrostla další generace...

Měli jsme tehdy komouše věšet – ulevují si lidé před televizní obrazovkou, jindy po hospodách. Třeba i mámu a tátu? Ptám se drsně krvelačného pivaře, ale ten se dívá stranou, neodpovídá, asi si na něco vzpomněl.

Na konferenci k dvacátému výročí sametové revoluce pak pozorně naslouchám přednášejícím; střídají se novinář, politik, sociolog, historik. Jsou zlatoústí, neboť dnes už mají časový odstup a hlavně po mnoho let bádali, psali, diskutovali a přemýšleli nejen o nevšedním fenoménu té naší veselé, nadšené, dojemné vzpoury, ale také o tom, co po ní následovalo. Říkají slova jako: imitační revoluce, morální kýč, gándhíovský étos revoluce, chaotické reformulování identity, legitimizační fikce, explozivní radikalita. Lámou si hlavu nad naší dávnou spontánností v ulicích českých měst. Kde se vzala? Byla vůbec normální? Přitvrzují ale, když vědecky vyhodnocují porevolučních dvacet let. Hovoří pak o manipulativní politické technologii, kriminálním kapitalismu, nevstřebané historii, ideologickém vakuu, o tisících soukromých frustrací a očekávání narážející na ztuhlou a setrvalou realitu.

Hlavně výraz kriminální kapitalismus se mi zadřel do závitů a naskočí mi pohotově při sledování reportérských pořadů v televizi, rozhlase, na internetu. Korupce, hrabivost, kriminalita bílých límečků, právní marasmus – každou chvíli se provalí obludné kauzy. Důležité, i když rozčilující, je ale právě to, že se provalí. Že je odvážní redaktoři ze svobodných médií vyšpioní. A že pár slušných politiků a odborníků se snaží věci napravit. Demokracii navzdory tomu všemu máme. Cestujeme si kamkoliv, podnikáme, vlastníme, svobodně volíme a média nás informují, kde je co shnilého ve státě českém. Nejsou to radostné informace a není to bezchybná demokracie, ale v podstatě jsme svobodní. Marně jsme klíči necinkali.



  Dvacet let mezi nadšením
  a kapitalismem

  Jak to slyší Věra Nosková
 
   Praktická demonstrace
   minimalismu

   Pořiďte si
 
   Nevhodný (a pozdní) dárek
   k narozeninám

   Téma