Číslo 47 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Františkem Skálou.

Nevhodný (a pozdní) dárek k narozeninám

Jmenoval se Miroslav Mráz, ale do historie vstoupil jako Xaver – protagonista pětiminutových rozhlasových agitek, které se vysílání prvně objevily krátce po invazi vojsk států Varšavské smlouvy. Bývalý herec a režisér působil v letech normalizace v Československém rozhlasu v roli „čističe“, jehož úkolem bylo zbavit rádio osobností spjatých s obrodným procesem roku 1968. Současně byl činný jako propagandista, jehož relace veřejnost vnímala jako zdroj nechtěného černého humoru. Mrázovy osudy po tři roky sledoval dramatik Jan Vedral, který na jejich základě napsal sedmidílný rozhlasový seriál, jehož první část odvysílá stanice Vltava 17. listopadu. Jana Vedrala jsme při té příležitost požádali o text, v němž by shrnul historii fenoménu Xaver a také to, jak se k tématu dostal a jakou podobu má v rozhlasovém seriálu.

Kálení do vlastního hnízda?

Při oslavách významných jubileí se považuje za neslušné hovořit v souvislosti s oslavencem o jeho selháních. Loni Český rozhlas slavil 85. narozeniny a letos naše země slaví dvacet let od vítězství demokracie. Obojí oslavování je právem plné pajánů, při nichž se zdvořile přehlíží oslavencův skutečný stav.

Chtěl jsem dát rozhlasu k narozeninám dárek, přesvědčen o tom, že rozhlas si zaslouží, aby o něm někdo napsal román, a že román o rozhlasu má být napsán rozhlasovou formou.

S dárkem jsem se zpozdil. Do povznášejícího ducha oslav by asi nezapadl. Rozhlasový román Xaver se vyvinul po několikaleté práci do podoby, kterou vždy pozitivně naladění slaviči, ochotní přehlédnout kdejaký stín minulosti, aby se nezpochybnilo jejich právo pronášet pajány, rádi označují jako „kálení do vlastního hnízda“. Ano, přiznávám, jako pocta rozhlasu je můj román poněkud nezdvořilý.

Kreativci, konformisti, podvodníci

Za těch pětaosmdesát let rozhlas zažil hvězdné okamžiky, ale také propastně ostudnou hanbu. Pracovala v něm řada vynikajících českých osobností, ale také spousta konformistů i pěkná řádka darebáků. Po celou dobu své existence byl rozhlas dobýván a často i dobyt různými podobami politické moci, jež se skrze jeho vysílání chtěla zmocnit duší a myslí posluchačů. Nezávislost a svoboda vedla k rozkvětu, nikdy však nebyla naprostá. Podle povahy a metod oné moci pak rozhlas prožíval úpadek. Rozhlasáci přispívající k rozkvětu byli po společenských změnách odstraňováni mezi prvními, takzvaný profesionální standard vysílání zajišťovali zejména konformisté, po jejichž přizpůsobivých zádech se dostávali k vlivu a ke slovu různí podvodníci.

Všechny tři tyto specie rozhlasové čeledě mají v mém románu své zástupce. O tom, jak přemýšlejí kreativci, jak manévrují podvodníci a jak spolu bojují konformisti, o tom, jak se to projevovalo a projevuje ve vysílání a čemu byli a jsou posluchači vystavováni, chce být můj román – rozhlasová hra – především.

Proč psát o kreatuře

Nehrdinský titulní hrdina seriálu, Miroslav Mráz, známý nejvíce jako rozhlasový agitátor a demagog Xaver, nepřeslechnutelný svými minutovými agitkami ve vysílání v letech rané normalizace 1969–1971, byl jednou z nejpochybnějších a současně nejbizarnějších rozhlasových existencí.

Proč dnes psát o něm? Ne o těch skvělých lidech? Protože skvělé lidi celý život pomáhal ničit a bránil jejich návratu do společenského života. Protože, když jako kádrový poradce normalizačního sovětského vazala, ředitele Bohuslava Chňoupka, vyhazoval nespolehlivé rozhlasáky, zároveň přijímal a zaškoloval nové, spolehlivější, z nichž někteří působí v médiích dodnes. Protože zlo, jež jsme překonali, je třeba poznat, abychom se dokázali bránit zlu, které nás teprve čeká. A protože věčný boj mezi nezávislostí a kreativitou na jedné straně a kolaborací s jakoukoli mocí a jí dosazenými kreaturami na straně druhé je jedním z nejvěčnějších a nadčasových rozhlasových příběhů.

Román z hořké lásky

Znám pracovně rozhlasové prostředí třicet let. Znám statečné a talentem skutečně vyvolené lidi, kteří rozhlas dělali a dělají, poznal jsem a znám i konjukturalisty, kteří nebyli ani zlomkem talentu povoláni, ale přesto se uplatnili. Znám lidské osudy, které byly rozhlasu obětovány a povzneseny na pomyslný auditivní Slavín, ale i osudy těch, kterým vzal rozhlas všechno a nevrátil nic, dokonce i příběhy těch, ke které stál rozhlas život.

Miluji rozhlas jako prostředek, díky němuž může lidská bytost sdílet svůj prožitek světa s jinými, třeba vzdálenými, ale o tento subtilní druh dorozumění usilujícími bytostmi. Miluji rozhlasáky, kteří se trápí tím, jak tomuto velkému závazku pravdivého dialogu denně dostát a příčí se mi ti, kteří dialogu nejsou schopni, rozhlasu jen používají a posluchači jen manipulují. A z této hořké lásky jsem napsal sedmidílný dramatický seriál, rozhlasový román, který teď posluchačům se značným rozechvěním předkládám k navázání vnitřního dialogu o naší společně žité zkušenosti.

Napráskali i vlastní matku

Agitátor Xaver hulákal do vysílání své hlouposti přes dva roky. Taková propaganda se ukázala jako kontraproduktivní, normalizátoři sotva mohli být nadšeni, když lidé zakládali Xaverovy fankluby a dělali si z jeho agitek srandu. Xaver ve vysílání ustal a všechny „xaveriády“ byly z rozhlasového archivu odstraněny.

Miroslav Mráz byl ale Xaverem jaksi celoživotně. Byl typickým příkladem recyklovatelného kádra, o něž komunističtí vládci opírali výkon své uzurpované moci. Byl nedovzdělaný, vzdělání mu nahrazoval třídní cit a lumpenproletářské univerzity života; za vrchol své akribie považoval schopnost citovat zpaměti dlouhé pasáže Švejka. Byl neškoleným hercem, který by udělal i slušnou kariéru, kdyby nevstoupil do služeb vojenské rozvědky. Byl grafomanem, jehož cílem bylo překonat dobový ohlas Pavla Kohouta. Jako vojenský zpravodajec se na začátku padesátých let zamotal do nepřehledných případů, odnesl si z nich pochroumanou nohu a psychiku. Nabízel se opakovaně estébé a práskal všechny své spolupracovníky, vlastní matku, jedny estébáky jiným estébákům. Na počátku šedesátých let v rozhlase vytvářel rozhlasový dokument, proslavil se tím, že holí rozmlátil tlusté sklo oddělující režii od studia a svolal stranický aktiv, kde chtěl odhalit nepřátelské rejdy svých kolegů. Pak strávil léta jako invalidní důchodce odsunutý do jižních Čech, odtud nastoupil Xaverovu rozhlasovou kariéru. Podruhé byl invalidizován po nepředstavitelném nepořádku, který za rok způsobil jako ředitel Divadla V. Nezvala v Karlových Varech. Na začátku osmdesátých let se i s celou rodinou za krajně podezřelých okolností s požehnáním tehdejší moci vystěhoval do Izraele, kde se, marně, pokoušel začít novou kariéru jako judaista, myslitel a autor.

České rozhlasové zlo

Jen v nenormální totalitní společnosti mohl se takový zjev dostat opakovaně nahoru, i na rozhlasové výsluní. O míře demoralizace svědčí i to, že zjevný psychopat byl několikrát nadán mocí rozhodovat o jiných lidech. Staří rozhlasáci, kteří zažili jeho povinná školení v sedmdesátých letech (byl většinou opilý a mluvil velmi expresivně), se v době, kdy jsem sbíral materiál, ještě třásli dílem odporem a dílem strachem. Ano, Xaver byl takové naše české, nejen rozhlasové zlo, na které bychom rádi zapomněli, protože každého, kdo s ním přišel do styku, pošpinilo.

Jedno zjištění při sběru materiálu bylo zásadně důležité – všichni si vzpomínají na různé historky, ale nikdo neví, není schopen či ochoten přesně si vzpomenout, co se v těch tramautických padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech opravdu stalo. A tak je Xaver v mém románu stále jen možnou postavou a ne postavou historickou. Z historek totiž nevzniká historie. A celý seriál je vlastně výpovědí o tom, co se děje ve společnosti, která si odmítá přiznat sama o sobě a své minulosti pravdu.

Smích přes slzy

Nejde tu o Xavera a jeho objektivní zhodnocení. Jde tu o nás a míru přítomnosti fenoménů, jako Xaver, v našem myšlení, v naší emocionální paměti, v našem rozhodování. Z Xavera – Mráze už opravdu strach mít nemusíme. Ačkoli není známo, kdy zemřel, je jisté, že už není mezi námi. On už nás o svobodu nepřipraví. Čeho se tedy bát? Pravdy o našich životech, té pravdy, která je sice projevem lásky, ale zároveň může být smetena jako „kálení do vlastního hnízda?“

Můj sedmidílný rozhlasový dramatický seriál – román, tento opožděný dárek rozhlasu k 85. narozeninám, je komediální. Komedie je nejúčinnější způsob, jak vypovídat o strachu. Mám strach o oba oslavence, toho pětaosmdesátiletého i tu dvacetiletou. Mám hrůzu z pajánů, které nepřipustí, že naši oslavenci strádají. Mám strach a směju se.

Zkuste, prosím, ten smích přes slzy společně sdílet při premiéře seriálu Xaver. Schválně, třeba to aspoň trochu pomůže.

Jan Vedral, rozhlasový a divadelní dramaturg, dramatik