|
|
 Může
nastat situace, kdy pláč nepostačuje
Dánská kinematografie již dávno dosáhla evropského věhlasu,
a to nejen zásluhou hnutí kolem proslulého minimalistického
manifestu Dogma '95 a hlavně kolem režiséra Larse von Triera.
Zajímavé průhledy do nitra rodiny přinášejí i ty filmy, které
si budují vlastní náhled a poetiku. Drama Umění plakat (ve
čtvrtek 26. listopadu ve 23.20 vysílá ČT2) ukazuje zdánlivě
všední rodinu někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let:
navenek vyhlíží stejně spořádaně jako ostatní, které se na
malém městečku v sousedství vyskytují, avšak pod touto
poklidnou hladinou se skrývá postava otce zmítaného zjevně
psychopatologickými sklony (Jespera Asholta jsme již před lety
mohli vidět ve filmu Mifune).
 Nejedná
se jen o neadekvátní reakce na běžné rodinné rozpory,
přebujelé do histriónství, ale především o sexuální zneužívání
dětí coby prostředku vlastního zklidnění. Režisér Peter
Schonau Fog svou výpovědí přesahuje rodinné vymezení, dotýká
se širšího společenského klimatu: nakonec není postižen
pachatel, nýbrž oběť – dospívající dívce nejprve lékař
vpichuje uklidňující injekce, aby posléze skončila v
psychiatrickém léčení...
Příběh je nahlížen očima nejmladšího z dětí, ještě malého
chlapce, jenž do vyprávění vnáší jistou naivitu, ale také
smířenost s ne vždy normálním děním. Když chlapcova sestra
odmítne otce „uklidňovat“, hoch se nabídne, že ji zastoupí.
Přestože dětský hrdina vystupuje jako ústřední svědek
veškerého dění, události se často vymykají jeho nazírání a
jakoby se osamostatňují. Režiséra zajímá, jak se otcovy
umanuté, ba až maniakální výstřelky podepisují na soudržnosti
rodiny, na chování jejích jednotlivých členů (nejstarší syn
coby vysokoškolák je již vyvázán z rodiny, i když nepochybně
zná její tíživá tajemství).
Ačkoli by se zdálo, že převažuje tragikomický náhled, pozvolna
začínají do popředí dění vystupovat události veskrze tragické,
ať již je to požár domu nebo skon nejbližších. Výsledný náhled
je však jakoby změkčovaný, naivizovaný, i znepokojivé náznaky
či skutky jsou zahaleny do jistého nostalgického ohlížení,
jako kdyby se jednalo o úsměvně neškodné úchylky. Této
stylizaci odpovídá i herecké ztvárnění, významově vcelku mělké
a uhlazující. Neznámé, typově dobře vybrané tváře tento náhled
jen umocňují.
Jan Jaroš, filmový publicista |
