|
|
 Rozhovor
s Kryštofem Hádkem
Jste jedním z desítek známých herců a hereček, kteří začínali
v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Jak vzpomínáte na své
působení mezi Dismančaty?
Nedávno jsem byl jedním z kmotrů jejich nového cédéčka s
nahrávkou dětské opery Vrať nám, ptáku, hastrmana, tak jsem si
zpětně vybavil léta, která jsem v souboru strávil. Dostal jsem
se k Dismančatům hlavně díky mámě a bráchovi Matějovi. On byl
v dětství hodně divoký, až hyperaktivní, a máma pro něj
hledala takovou zájmovou činnost, kde by se vyřádil a doma už
dal pokoj. Osvědčilo se to, a protože jsem byl podobný typ
jako Matěj, vlastně jsem ho následoval. Dismančata se prostě
zdála být ideálním řešením. Myslím, že to je pro děti úžasná
věc a taky velká příležitost naučit se už ve velmi útlém věku
kultivovaně mluvit a vystupovat.
Vaše maminka je známou filmovou dokumentaristkou, člověk by
čekal, že vás povede ke kumštu. Táta je ale naopak od řemesla
– nechtěl, abyste se věnoval „serióznímu“ zaměstnání?
Táta je vyučený elektrikář, pracoval v Kovoslužbě, spravoval
pračky a ledničky. Ale sám pochází z rodiny, která byla taky
umělecky a intelektuálně založená. Nakonec se dal na řemeslo;
tuším, že v tom sehráli svou roli komunisti. Každopádně Matěje
ani mě od herectví neodrazoval.
Vaši bratři Matěj a Ondřej jsou o dost starší než vy.
Předpokládám, že jste to v dětství neměl jednoduché –
nejmladší ze synů bývá rodičovským mazánkem, což jeho
sourozenci jen těžko nesou. Jak vás bráchové brali?
Dokud jsme společně bydleli v jednom pokoji, dělali jsme si
velké naschvály. Pamatuju si, jak mě „mučili“… Ale nikdy to
neměli zadarmo, různě jsem se jim mstil. Na druhou stranu jsem
to měl díky nim u rodičů jednodušší – máma s tátou se vyřádili
už na bratrech a já měl cestičku vyšlapanou. Takže když jsem
povyrostl, mohl jsem například bez větších problémů přijít
občas pozdě domů nebo zůstat u někoho přes noc na chatě.
Přispěl Matěj, v době vašeho dospívání již profesionální
herec, k tomu, že jste se také rozhodl věnovat herectví?
Určitě, velkou měrou. Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let a
pomalu se rozhodovalo o tom, co budu v životě dělat, chodíval
jsem s bráchou mezi jeho spolužáky z konzervatoře a hrozně se
mi mezi nimi líbilo. Jednou jsem se vypravil do Liberce, kde
Matěj zrovna působil, a po představení se řešilo, co se mnou,
jestli tedy půjdu na tu konzervatoř. S bráchou tam tenkrát
seděla i jeho kolegyně Linda Rybová, která se mi hrozně
líbila, a hned se nabídla, že by mě když tak odvezla k jedné
paní, která by mě připravila na přijímačky. Tak jsem řekl, že
na tu konzervatoř teda půjdu, ale ve skutečnosti jsem hlavně
chtěl jet s Lindou sám v autě.
Konzervatoř jste ale nedokončil. Proč?
Kvůli natáčení jednoho televizního filmu jsem ve čtvrtém
ročníku studia přerušil. Zameškal jsem spoustu hodin a už jsem
nebyl schopen vrátit se zpátky do režimu. A do toho přišel
Tmavomodrý svět, po kterém jsem už úplně zvlčil.
Stát se v osmnácti dívčím idolem by asi zamávalo s každým...
Co vás vrátilo zpátky na zem?
Já bych ani neřekl, že jsem se pohyboval někde ve výšinách,
spíš jsem vedl hodně bujarý život. Pomohlo mi, že jsem v roce
2003 odjel studovat herectví do Anglie, kde mě nikdo neznal a
nikdo o mně nic nevěděl. Až asi po čtvrt roce se tam začaly
objevovat filmové plakáty s mým obličejem, protože Tmavomodrý
svět se pochopitelně promítal i v Londýně. Tehdy se provalilo,
že už mám něco za sebou, ale v zásadě na mě nebyl nikdo
zvědavý.
Milan Šefl
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 18. 11. |
