|
|
Bruno jako barometr pokrytectví a snobství
Komik Sacha Baron Cohen upoutává mystifikační hrou, kdy hladce
vklouzává do fiktivních identit, které vydává za skutečné, a v
takovém přestrojení oslovuje své bližní, baví (se) jejich
pohoršením i rozpaky, když je nutí reagovat na verbální i
skutkové nehoráznosti. Vyzkoušel si kazašského pologramota
Borata, nyní se v komedii režiséra Larryho Charlese Bruno (v
originálu Brüno) převtělil v mondénního televizního moderátora
rakouského pořadu FunkyZeit, výstředního homosexuála Bruna.
Úporné prolézání světem módy však titulnímu hrdinovi nenadále
skončí – stačí k tomu, aby se na módní přehlídku dostavil v
oblečení změněném v jeden nekonečný suchý zip.
 Namyšlený
a bezcitný Bruno se proto vypraví do Ameriky, aby se právě tam
prosadil jako celosvětově uznávaná celebrita. A pokouší se
uplatnit nejspolehlivější fígle, jak toho dosáhnout. Jestliže
úvodní rakouskou „předehru“ bylo možné pokládat za přemrštěnou
komedii, další dění se posouvá k provokujícímu happeningu
natáčenému jakoby skrytou kamerou, jíž zachycuje překvapené
reakce Brunových nic netušících partnerů.
Film opět útočí na nejrůznější předsudky, ať již se týkají
homosexuálů (ztrapňován je titulní hrdina se svými do extrému
dováděnými praktikami, když se zástupnými rekvizitami
předvádí, co vše lze uplatnit pro sexuální vyžití) nebo
různých společenských i náboženských tabu (ztrapňováni jsou
jejich vyznavači, náhle odhalení jako úzkoprsí nesnášenlivci).
Bruno svým počínáním útočně paroduje „mírotvorné“ či
„lidumilné“ počiny nejrůznějších celebrit – ať již se jedná o
vymýšlení hudebních protestsongů (stylizuje se do „mírového
holuba“, obklopen takovými osobnostmi jako Elton John, Sting
nebo Bono), sbližovací misi na Středním východě nebo o
adoptování roztomilého černouška, dopraveného do Ameriky v
krabici jako letecké zavazadlo.
Film si – také u nás – vysloužil ostré odsudky, ale spíše zde
platí ono gogolovské: Nezlob se na zrcadlo, máš-li sám křivou
hubu.
Jan Jaroš, filmový publicista |
