|
|
 Rudolf
Matys,
publicista
O jedné anketě, a nejen o ní
V aktuální reakci na londýnskou demonstraci odpůrců
extremistických politických tendencí před budovou BBC věnoval
Radiožurnál 22. října jednu ze svých anket velice „žhavé“
otázce, totiž zda taky u nás mají mít příznivci extremismu
přístup do médií. Posluchačští respondenti si rozdělili „ano“
a „ne“ zhruba po stejných dílech. Ale mezi souhlasícími určitě
nebyli jen zastánci „ultras“. I já bych nejspíš odpověděl:
„Proč ne? Pokud by ovšem šlo o diskusi a nikoli o pouhou
příležitost k hlásání názorů, které, pokud by byly autentické,
by nutně musely souviset s „hanobením národa, rasy a
přesvědčení“. Na druhé straně stolu by ovšem musel sedět
odpůrce skutečně kvalifikovaný a schopný přesvědčivě
argumentovat, který by dokázal takového extremistu přimět
otevřeně „přiznat barvu“, a myslím, že by se přitom i
dostatečně prokázalo, že „extremisté“ skutečně diskutovat
nechtějí a zřejmě ani moc neumějí.
Slovo extremisté jsem umístil do úvozovek záměrně. Extremismus
je totiž označení sice jaksi „politicky korektní“, ale jinak
naprosto vágní, je jen jakýmsi povšechným logem pro tendence
velmi různorodé, „geneticky“ i charakterem svých projevů.
Projevilo se to i ve zmíněné anketě. I když bylo evidentní,
mj. z kontextu bezprostředně předcházející policejní razie na
neonacistické skupiny, že v anketě šlo především o ně, někteří
posluchači hovořili o islámském terorismu, jiní o parlamentní
legalitě KSČM, jeden z nich dokonce dával problém do jakési
souvislosti s extrémními sporty! Připadal jsem si přitom
trochu, ostatně nejen tentokrát, jako v nějaké Babylonské
věži.
Bylo by jistě opovážlivé snažit se v několika větách
specifikovat jednotlivé verze extremismu, natož v dějinných
hloubkách i hlubinách sociopsychologie nahmatávat nějaký
jejich společný kořínek, o tom všem už byly popsány tisíce
stránek, které však zatím, navzdory své intelektuální úrovni i
výpovědní přesvědčivosti, bohužel neposunuly řešení tohoto
problému, který zmítá celým globalizovaným světem, ani o
příslovečnou píď. Ostatně aktéři toho dramatu si je buď určitě
nepřečetli, nebo se jim ve svých doupatech vysmívají… A taková
anketa v „proudovém“, širkokospektrálním typu stanice, jakou
je Radiožurnál, samozřejmě už nemůže řešit vůbec nic, a ani
nemá takovou ctižádost, ta může být maximálně jen nahodilou
sondičkou, tak nějak „mezi řečí“, na takovou závažnou
„intarzii“ stejně naváže něco sice daleko okrajovějšího, ale
zábava je přece taky důležitá! (nekritizuji, jen jsem si
povzdechl...) – rozhlasová Šestka, která se touto
problematikou zabývá skutečně zevrubněji, analytičtěji, dobře,
a taky na daleko rozsáhlejších vysílacích plochách, má zas,
žel, okruh posluchačů daleko užší.
Vraťme se raději k tématu, o něž v anketě skutečně šlo. Tedy o
ultrapravicovou falangu hnědého, neonacistického zabarvení,
které se v poslední době, jak se zdá, dále vybarvuje až k
vážně zneklidňujícím náběhům k otevřenému terorismu. Nebál
bych se tolik konfrontací zatím ještě nepočetných tlup mladých
neonacistů s Romy (možná ale jen proto, že nežiji v Chomutově
nebo Litvínově!), co mi ovšem ani trochu nedopřává klidu, je
fakt, že surové právo „silné ruky“, které si svévolně
přisvojují tito „ultras“, dokáže být docela přitažlivé i pro
mnohé „slušné lidi“ v těchto lokalitách, kteří mají reálné
problémy s chováním této etnické menšiny. Nemíním tu zkoumat
psychologické, případně i psychopatologické profily
neonacistů, případně už dostatečně známé motivy, které je do
„hnutí“ přivedly (tedy uvažovat třeba o jejich emoční
nezralosti, zkratovém myšlení, rváčské mentalitě, rodinných
poměrech, sociálních frustracích). To všechno by ani tak moc
neznamenalo, nebýt toho, že celý tento problém je daleko širší
a hlubší, protože obecnější. Vedle ekonomických
(nezaměstnanost apod.) a úzce politických či spíš
politikářských kontextů (zájem o voličské hlasy), souvisí
nepochybně i s rozkolísáním a relativizací hodnot, úpadkem
tradičních autorit (rodina, stát, náboženská víra). Stále však
vidíme spíš jen pragmatická a plochá „řešení“, tj. hašení
jednotlivých místních situací a konfliktů „ad hoc“; represivní
státní aparát, především policie, může sice radikálně omezit
nebo aspoň omezit společensky zvlášť nebezpečné podoby
neonacistického chování, a dobře, že to dělá, soudy můžou
zakazovat jednu jejich organizaci či stranu za druhou, ale ze
své vlastní, represivní povahy prostě nemohou oživit
mechanismy aspoň elementární tolerance, o které jde samozřejmě
především. Velmi mnoho se tedy mluví o konkrétních důsledcích,
velmi málo o těchto obecnějších příčinách a kontextech. Možná
i proto, že jsou tak jak tak složité k „neuřešení“ v rámci
jednoho města a dokonce i státu, ale možná také proto, že ti,
kteří rozhodují, mají jakousi bazální nechuť k myšlení
podstatnému, tj. neprakticistnímu a tyto souvislosti,
dalekosáhle přesahující jejich funkční období, je prostě
nezajímají a příliš složitá témata raději vůbec neotevírají (a
ten politicky i sociálně „korektní“ jazyk jim v tom vydatně
pomáhá). Nikdy by tedy nebylo dost pořadů, které by tyto
podstatné, bazální otázky otevíraly aspoň za ně.
A na závěr ještě ad ideologie. Žádného skina neznám, ale kdysi
jsem mluvil s jedním mladým anarchistou. Zeptal jsem se ho,
jestli něco ví o tradicích hnutí, k němuž patří. Nevěděl vůbec
nic. Tak jsem mu něco řekl a půjčil aspoň pár knížek
Gellnerových, Mahenových a Tomanových z jejich anarchistického
období. Že by se někdo dnes „polepšil“ pod vlivem nějakého
literárního díla, považuju za naivní utopickou pohádku, ale
když mi ten chlapec knížky vracel, řekl mi: „Hrozně se mi to
líbilo, ale to je trochu o něčem jiným, oni se taky nebrali
moc vážně, že?“ A řekl mi taky, jak se vůbec k hnutí dostal:
„To v učilišti ve třídě byl jeden prima kluk, za kterým jsme
všichni šli. A vedlejší třída byla zase „skiňácká“, protože to
tam táhnul někdo jiný...“ To jen tak na okraj. |
