|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Nějak
Neříkej „hele“, řekl mi můj tříletý syn. A po chvíli znovu. A
včera večer mě opravil zase. Tak budeme mluvit bez „hele“,
zkouším se domluvit. Přikývl. Byl jsem přistižen. „Já tě budu
hlídat. Já budu tvůj hlídač.“ Máme tu výsledek toho, co ho
učíme: neříká se „papat“, říká se „jíst“. Neříká se „bumbat“,
ale „pít“. Neříká se... Tuhle poučoval paní učitelku
v soukromé školce. Ale o zdrobnělinách a infantilních výrazech
třeba příště. To moje „hele“ na začátku vět mi připomnělo něco
jiného.
Máme to opravování v rodině.
Začala s tím žena, před lety. Začala mě přerušovat pokaždé,
když jsem použil nadbytečně slovo nějaký. Anebo nějak. Fajn.
Řekl jsem si, že sebepozorování vlastní řeči vezmu jako
tréninkový úkol. Na začátku jsem si nemyslel, že je to se mnou
nějak vážné. Ona si toho ale všímala už déle. Slyšela každé
moje nějaké, které já už neslyšel. Stačilo jedno odpoledne a
musel jsem jí dát za pravdu. Vždyť já se neumím zbavit slova
nějaký! Nějak mi to nejde. Vyslovuji ho nějak často. Po pátém
nebo šestém upozornění mi došlo, že mluvíme, aniž se slyšíme.
Nebo přesněji: neslyšíme všechno, co říkáme. Některá slova se
zautomatizovala a žijí si v naší mluvě – neslyšně. My je už
nevyslovujeme. Vyskakují z ústa sama.
Říká se jim třeba vycpávková slova. Jaksi, prostě, hele, tak,
takže, vlastně, určitě, nepochybně, bezva, super. Jistě,
jasně, zajisté. Že jo. Veskrze, vskutku. Potažmo.
Možná že vycpávkové slovo, kterému se v nás začne dobře dařit,
říká nám něco o nás. O tom, jací jsme. Tak jsem se nad tím na
chvíli zamyslel.
Třeba ten, kdo říká často prostě, chce vypadat jako prostý
člověk. Člověk s vlastně chce vlastnit nejlepší variantu
vyslovení, rád upřesňuje. Člověk s takže je rázný.
Vím o sobě, že nevěřím jednoznačným tvrzením. Naopak. Mám rád
zpochybnění, připouštím, že něco by mohlo být jinak. Že
definice nejsou nikdy přesné. Možná i proto mi do mluvy
vsakuje nějaký. Nejsem si jist, zda věci, o nichž mluvím, jsou
právě takové a takové... Nikdy si nebudu jist. Takže: jsou
nějaké...
Ale třeba se mi to slovo líbí pro něco jiného. Slova vytvářejí
ustálený, oblíbený zvuk, ozvučují přemýšlení. Vycpávková slova
jsou naší familiárně blízkou hudbou. Pozbyla na důležitosti,
ztratila obsah. Stala se zvukem.
Díky jim má mluva některých z nás nezaměnitelný rytmus. Něčí
rytmus klopýtá: prostě... ehm... prostě... ehm... Anebo:
v podstatě... v podstatě...
Na mé slovo nějak je možné se skoro vždy zeptat: Jak? Jak
tedy? Neříkáš-li jak, řekni mi to. Hle: já vlastně tak nějak
vyzývám v podstatě k dialogu! No jistě!
Ale pak mě napadlo vysvětlení hrozivější. Co když ani v mé
mysli není přesně zformulováno to, co chci říct? A já přesto
mluvím? Neměl bych mluvit míň? No jistě že ano!
Jsem své ženě za to, že se poslouchám, vděčný. A teď se těším,
že se zlepším díky dalšímu hlídači. |
