|
|
 Legendární lvice Elsa se vrací
Knihy Joy a George Adamsonových, popisující jejich soužití s
divokými zvířaty v afrických pustinách (konkrétně v severní
Keni), si filmaři velice oblíbili. První adaptací byl příběh
krotké lvice Elsy ve Volání divočiny – filmu, který v sobotu
27. března v 17.05 připomene ČT1.
 Adamsonovi
se Elsy jí ujaly jako bezbranného mláděte, ještě hravé lvíče
záhy zmohutnělo a dospělo. Aby nemusela skončit v zoologické
zahradě, obětaví pěstouni se vytrvale pokoušeli vrátit lvici
zpět do divočiny, chtěli, aby se naučila sama lovit. Jenže z
Elsy se stala přítulná domácí kočička, která si vždy našla
cestu zpět domů. Lovecké instinkty v ní totiž vyhasly a jen
obtížně se znovu obnovovaly.
Jestliže už knižní předlohy obsahovaly zřetelný romantický
patos, filmaři s režisérem Jamesem Hillem v čele tento rys
ještě umocnili. Exotické africké prostředí, většinou vstřícné
a lákavě malebné, se proměnilo v atraktivní kulisu, v níž se
odehrával v dojemný příběh, vyšperkovaný několika humornými
okamžiky. Volání divočiny tak předjímá jiná obdobně zacílená
díla (například neméně proslulý televizní seriál Daktari),
která vytvářejí o životě v divočině dosti idylické představy.
Dějové zakotvení spíše vytváří dojem rozverného, stále však
okouzlujícího safari výletu, což ostatně podporují i
romantické pohlednicové obrázky, z nichž se celé vyprávění
skládá. A táhlá titulní melodie Johna Barryho, konejšivá
bezpočtem smyčců, se dávno zařadila mezi skladby věčně živé.
Příprava filmu byla náročná, točilo se téměř rok. Velký podíl
na tom měly nesnáze s hlavní zvířecí hrdinkou. Představovaly
ji celkem tři lvice, každá vhodná pro trochu odlišné
uplatnění. Natáčení se ovšem nakonec obešlo bez trikových
záběrů a prý i bez kaskadérů. Uvedení snímku vzedmulo dotazy,
zda lze velké kočkovité šelmy skutečně ochočit, aby se z nich
stali domácí mazlíčkové – odborníci samozřejmě před takovými
pokusy varovali. Volání divočiny se navzdory své zálibě
dojímat, a to jak ve výtvarné, tak motivické složce, stalo
důležitým novodobým fenoménem, který měl jeden kladný
důsledek: film nelíčí divočinu jako zdroj ustavičného
ohrožení, jako něco, co je nutné si podmaňovat, naopak – jako
něco, co si zaslouží lidskou péči a ochranu. Stačí přírodě
lépe porozumět.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
