|
|
 Aleksandar
Marković,
dirigent
Máte pěknou kancelář….
Je úžasné, kolik je v ní světla. A když se podíváte ven –
nádhera!
Máte v Brně nějaké svoje oblíbené místo?
Jedno konkrétní ne, ale mám rád zdejší kouzlo. Ve svém životě
jsem dostal několik nabídek, které jsem neakceptoval. A
souviselo to s prostředím. Možná to znáte – přijdete do města
a řeknete si: „Tady bych nemohl žít!“ A pokud na tom místě
nedokážete žít, jak by tam šlo pracovat? Když jsem prvně
přijel do Brna, pomyslel jsem si: „Tady je to úžasné, navíc
krásná architektura, mladí lidé, nadaný orchestr...“
Neplánovaně jsem zůstal o dva dny déle. Vůbec se mi odtud
nechtělo, bylo příjemné počasí, sedělo se na ulicích. Jsem tu
šťastný, škoda, že mi pracovní povinnosti nedovolují se tu
zdržovat déle.
O brněnské filharmonii často mluvíte v superlativech...
Kdykoli se do Brna vrátím, uvědomuju si zas a znova, jak
výborný a schopný orchestr tu je. Muzikanti jsou vybaveni
nejenom technicky, ale i hudebně. Velmi rychle dokáží reagovat
na mé podněty, okamžitě pochopí, co po nich chci. Pokaždé si
říkám, jak jsem rád, že tu můžu být šéfdirigentem, že to pro
mě hodně znamená. Udělal jsem teď i novou zkušenost se zdejším
sborem a považuji ho za jeden z nejlepších, se kterým jsem měl
kdy možnost pracovat. Brno není hlavním městem, a přitom to je
hudebně silné místo s velkou tradicí. A na tom je třeba
stavět.
Chcete to promítnout i do dramaturgických plánů filharmonie?
Prošel jsem historii toho, co se tu hrálo, čemu se tu
věnovali, pokusil jsem se najít díla, která se tu ještě
neobjevila. Přál bych si, aby náš program byl co nejširší, co
nejpestřejší – i co se týče žánrů, abychom přinesli novou
hudbu i samotným muzikantům. Rád bych objevil nové konstelace,
snad bude nadcházející sezona zajímavá také pro posluchače.
Co vás osobně přivedlo k hudbě?
Vyrůstal jsem v hudebním prostředí – oba mí rodiče byli
hudebníci. Na druhou stranu musím říct, že jsem nepatřil k
dětem, které rodiče cíleně hudbou krmili anebo je k ní složitě
dostrkávali. Otec komponoval pro divadla, televizi, hudba byla
doma všude na dosah a já, když jsem chtěl cvičit, tak jsem
cvičil, když jsem chtěl jet na kolo, jel jsem na kolo, pokud
jsem zatoužil po dívčí společnosti, vyhledal jsem ji. Bavil mě
i jazz. V patnácti letech se to ale otočilo. Do té doby jsem
sice chodil na klavír, ale v tomto období jsem začal klasickou
hudbu poslouchat se zanícenou vášní, začal jsem navštěvovat
koncerty, objevoval jsem pro sebe nové skladatele, nové
skladby, a tím rostla moje touha dirigovat. Moje láska k opeře
a klasickému repertoáru byla obrovská. I když jsem studoval
klavír, bral jsem to tak, že se připravuji na dirigování.
Naskakuje vám stále při poslechu nějaké skladby husí kůže?
Naskakuje, pokud se stane něco výjimečného, možná
neočekávaného. Nějakou skladbu můžete slyšet tisíckrát, a nic.
Pak ji provedete určitým způsobem a husí kůže naskočí
okamžitě. To je moment, kdy máte pocit, že jste zasáhli terč,
že jste objevili, co jste původně chtěli sdělit. V tomto
smyslu jsem přímo mistr husí kůže! Mám ji velmi často.
Existuje tolik dobré hudby, která nese hluboká sdělení – úplně
v každém taktu.
Dětství jste prožil v Bělehradu. Jak moc se cítíte být Srbem?
Velmi málo. Odešel jsem, když mi bylo šestnáct, abych studoval
v zahraničí, nejdřív klavír v Americe, pak dirigování ve
Vídni. Párkrát jsem v Srbsku pracoval, ale nenavázal jsem
žádnou intenzivní spolupráci. Navíc mám už skoro rok a půl
rakouské občanství. Moje rodina žije v Srbsku, já jsem původem
Srb, ale nic víc za tím není. Za zapáleného patriota se
rozhodně nepovažuju.
V jakém stavu se Srbsko nacházelo, když jste odcházel?
Opouštěl jsem Srbsko v roce 1992, kdy sice už válka na Balkáně
probíhala, Bělehrad byl ale v té době ještě netknutý. Já jsem
neodjížděl kvůli válce, ale kvůli studiu v zahraničí, abych se
naučil cizí jazyk, abych potkal nové lidi, bylo to moje osobní
rozhodnutí. Původně jsem plánoval jet na šest týdnů na letní
hudební tábor, v Americe jsem pak zůstal čtyři roky.
Bylo hodně těžké sledovat ze zahraniční perspektivy válečné
dění v rodné zemi?
Bylo to těžké, protože když jste v centru války, trpíte, když
jste mimo ni a sledujete ji jen zpovzdálí, trpíte taky.
Nejhorší je bezmoc. Bylo mi hodně smutno, navíc zpoza oceánu
byla ta vzdálenost obrovská, stýskalo se mi asi tak tři roky,
pak jsem si začal zvykat. Po přestěhování do Vídně mě
zaměstnal nový život, nové prostředí, nový jazyk, noví lidé, o
hodně se to zlepšilo.
Veronika Žajdlíková, publicistka
Foto archiv Filharmonie Brno
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 16. 3. |
