|
|
 Tělo
a jeho stopy
Nakladatelství Torst vydalo jako třiatřicátý svazek své edice
Fototorst monografii Ivana Pinkavy (*1961), který patří k
nejosobitějším zjevům porevoluční české fotografie. Jeho
vizuální řeč je natolik svébytná a originální, že stačí zmínit
dekadentně-manýristickou náladu, do níž je vsazena nahá
postava s unaveným pohledem a jizvou přes břicho – a divák ví,
s kým má tu čest. Ale bylo by škoda redukovat Pinkavovy
černobílé snímky na pouhou chytlavou tělesnost. Podobně jako
v pracích Veroniky Bromové nebo Tona Stana tu jde o víc: o hru
se symbolickými kontexty, mezi nimiž je na prvním místě
starozákonní ikonografie. Stačí připomenout některé názvy:
Adam, Eva, Šebestián, Memento mori.
Pinkavovy fotografie jsou výrazně stylizované a vždy odkazují
mimo obraz, ať k pohybovému či mimickému repertoáru divadla
nebo dějinám výtvarného projevu. V jednom ze svých cyklů autor
pracoval přímo s divadelníky ze souboru Teatr Novogo Fronta.
Petr Vaňous připomíná v průvodním textu k Pinkavově monografii
paralely zejména s konkrétními díly Jana Zrzavého. Ale
nabízejí se i paralely literární: Pinkava vstoupil do
fotografie sérií portrétů, v nichž živí hráli slavné mrtvé
spisovatele a filozofy (od Majakovského po Ladislava Klímu).
Obálku jeho novinky zdobí snímek s názvem Boty pro Josepha
Beuyse. Ovšem Beuysův konceptualismus je Pinkavovi vzdálený.
Jeho záměrem je postihnout tělo v jeho životním vývoji a
proměnách – a to, co se s ním snoubí a co jediné po něm
zůstane: stopy ducha. Pinkavovy záběry jsou navenek dionýské
povahy, plné tušených či zjevných rozkoší a slastí, nejeden má
erotický podtext, ale jejich základem je apollinský jas. Až se
tělo rozpadne v prach, zbudou otisky. Ne náhodou se Pinkavovy
snímky z posledních let vylidnily: na místo života nastoupily
stopy po životě – lůžko, křeslo, matrace, poslední kuličky
vína.
Na poslední stránce monografie najdeme loňský snímek oprýskané
překocené vany – Pinkava mu dal jméno Druhý břeh. Uzavřel tím
nejen svoji novou monografii, ale také pomyslný oblouk
životního dramatu, který ve svém díle tematizuje. Stojí za to
sledovat, jakými cestami se bude tvorba tohoto umělce ubírat
dál.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
