|
|
 O opisování
Opisovat se nemá. Přesto se dnes všude opisuje, až pero po
papíru sviští. Nejen tajně, jako prominentní studenti
plzeňských práv, ale i programově a zcela veřejně. Často
opakovaně a v přímém přenosu.
Příkladem
velikášského opisu přímo z mekky světového show-businessu je
tradiční hra na náš malý Hollywood a jeho oskarové cenění
zvaná Český lev. O zámořských Oskarech a mediálnímu humbuku,
který je každoročně předchází, provází a následuje, je jistě
možné soudit leccos. Rozhodně jim však nelze upřít, že tím
hlavním, oč v jejich případě běží, je film. Jeho propagaci a
společenské prestiži přitom neslouží jen spektakulární
večírek, televizní obrazovkou zprostředkovávaný celému světu.
Podstatná je na Oskarech nabytá prestiž oceněných děl, tvůrců
a následně celého filmového průmyslu. V případě jejich
tuzemské imitace, kterou vymyslel a sedmnáct let organizuje
podnikatel Petr Vachler, je podobný efekt, ale i samotný smysl
existence, víc než sporný.
Podezření, že daleko důležitější než český film jsou u Českého
lva neuvěřitelně předražené doprovodné estrády, a hlavně jeho
mohutná reklamní ambaláž, není nové. Všudypřítomné lví
posluhování úporné propagaci jedné minerálky, které pravidelně
na sklonku zimy zavalí celou Českou republiku, je jen jednou
z řady tradičních indicií. Stejně jako každoroční soustředění
mediálního ohlasu na nekonečné rozumování jestli byl letošní
bavič a jeho vtipkování veselejší (nebo alespoň méně trapný)
než ten loňský. Mimo zájem recenzentů přitom obvykle zůstává
eminentní zájem Petra Vachlera o to, jak šikovně a kolikrát se
moderátorovi během večera podaří zmínit sponzory a uhlídat
trpěné oceněné, aby příliš nenarušili hladký průběh ukrutně
legrační estrády. A protože o českou kinematografii jde až ve
druhé, a možná spíš ve třetí řadě, nikomu vlastně ani nevadí
opsaná nelogičnost hlasování, při kterém kostýmní výtvarník
„kvalifikovaně“ posuzuje kvality filmového střihu a dle stejné
logiky hodnotí producent hudbu. O historických absurditách
výsledků hlasování, kdy například v jednom roce obsadily
kategorie scénář, režie a film tři různé opusy, ani nemluvě.
 Většina neblahých průvodních jevů Českých lvů, poznamenala i
nedávné oceňování loňských tuzemských kinematografických
počinů. Některé dokonce v povážlivě patologické podobě. Přesto
– nebo možná právě proto – jsme se letos dočkali dvou
pozitivních změn. V duchu zavedeného zaměření medií na
doprovodné rituály je tou nápadnější odvaha oficiálně přiznat,
že „král je nahý“. A že trapnost upoceného vachlerovského
žertování na úkor českého filmu už definitivně překročila
únosnou mez. Zásluha tristního moderátorského výkonu Bolka
Polívky, dosahujícího za trpné asistence Pavla Lišky hlubin
nevkusu, jen výjimečně atakovaných i přeborníky z rodu Zuzany
Bubílkové, Ivana Mládka či Petra Novotného, je mimo diskusi. I
mimo chápání.
Jednotný hlas druhdy nadšených komentátorů, kteří se dnes
dovolávají nutnosti rehabilitace důstojnosti a váhy Českých
lvů, skýtá podobnou naději, jako druhá letošní inovace – až
překvapivě fundovaný verdikt akademiků. Jestli je uznání
nadčasových kvalit Najbrtova Protektora, a částečně i
Mašínových 3 sezón v pekle, opravdu splatnou zálohou, uvidíme
za rok. Tedy pokud se Petr Vachler z pozice absolutistického
pána nad Lvy všem a všemu nakonec nevysměje stejně, jako
notorickým reptalům, kteří se opakovaně dožadují masa na
rautu.
I opisovat se musí umět.
Jan Svačina, publicista
Foto Falcon |
