|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Tichý zabiják Made in China
Kdo se pošklebuje konverzaci o nemocech a tělesné
nedostačivosti, nedělá dobře. Měl by vědět, že si lidé takto
navzájem poskytují takzvané babské rady, předávají zkušenosti
a dopřávají si vzájemnou útěchu, která nejlíp funguje, když je
na tom ten druhý hůř. Tak například mé tehdy mladičké matce
sousedky a zkušené ženské doporučovaly, aby mi aplikovala na
příušnice nejdříve nakrájenou cibuli zabalenou v gáze, a když
to nepomohlo, měla mi krk (zvenčí) namazat medem… Na další
potraviny už nedošlo, protože kuchyňsky ošetřované místo
začalo černat a utíkalo se honem k doktorům a ti mě hned kvůli
sepsi došikovali pod kudlu, jak lid drsně přezdívá
nejúspěšnější a nejobávanější obor medicíny. V dětství a mládí
jsem bývala často nemocná, infekční nemoci řádily v jeslích,
školce i škole, později jsem dokonce i vítala různé chřipky,
mohla jsem se dosyta válet v posteli, číst, o přečteném snít,
zajímavé efekty v psychice dokázaly horečky... Jenže co se
nestalo, po změně režimu jako když utne: od té doby se
nedostavovaly žádné chřipky, katary průdušek, halucinační
efekty při horečkách, prostě nic, navzdory tomu, že na mě
lazaři i nadále kýchali. Manžel přírodovědec mi vysvětlil, že
moje virózy jistě nestopla změna společenských poměrů, ale že
jsem nejspíš z předchozích chřipek bohatě naimunizovaná.
Jsou to samovolné mechanismy – když potkáte člověka s kulatými
zády, musíte se náhle vytáhnout z pasu a narovnat se jako
mladý javor, abyste si užili, čeho si jindy neceníte.
Schválně, zkuste někomu líčit, že máte třeba astma, a pak
pozorujte, jak se najednou s požitkem nadechuje a plní si
měchy, až se mu nadouvá hrudník, mizera jeden.
Už dvacet let si při oblíbené konverzaci o chorobách plním
nenápadně a s požitkem plíce a pěkně rytmicky bouchám srdcem,
chválím si zdravé buňky a epitely. Ale jsem zticha. Přece
trpícím kamarádům nebudu vyprávět, že mě hlava nikdy nebolí,
skvěle spím a už dvacet let jsem neměla chřipku a angínu
nikdy… Nejsem hulvát.
Naimunizovaná, s čistými trubkami a nízkým cholesterolem (tím
špatným) jsem svého času jakožto skeptická redaktorka se
škodolibou radostí obcházela a testovala léčitele lačné
publicity. Už ode dveří nořili svůj jasnozřivý vhled do mých
drůbků a hlásili: Ajajaj, co ty ledviny? Vždyť jsou plné
písku! Ale nebojte, něco vám na ně dám. Neprozradila jsem, že
je mám čisté jako miminko, jen jsem zlověstné „diagnózy“
nahrávala na diktafon. Další konstatoval, že mám pod čelem v
mozku prasklou žilku. Celá kostra je v rozkladu, spráskl nade
mnou ruce jiný strejc, původní profesí opravář zemědělských
strojů. Čechrali mi pak auru, vylaďovali čakry a nabíjeli mě
kladnou energií v naději, že vše popíšu s nadšením čtenářům a
přilákám jim tak klientelu. Jejich naděje se nenaplnily, ale
to už patří do historie mé skepse a posléze vzniku skeptického
klubu Sisyfos, o tom někdy jindy.
Máme rodinného lékaře, je i kamarád, a když se jednou za čas
vidíme, změří mi rutinně mezi řečí tlak. Dvakrát se mu ta
čísílka nezdála, a tak mi nasadil prášky s poznámkou: Pozor na
něj, děvče, vysoký tlak je tichý zabiják! A je to tu! I já
jsem chabrus, už mě nebudou spolutrpící muset při vzájemném
svěřování o chorobách ignorovat jako vetřelce. Od té doby,
když na mě přijde řada, říkám starostlivě: Jsem vysokotlaká. A
jéje, tichej zabiják, jsou ostatní hned v obraze a líčí mi
podobné případy a jejich konce… samozřejmě na márách. A víš,
co je nejhorší? Že si s hypertenzí vůbec nepřipadáš nemocná,
že jo?! Nic tě nebolí! A pak najednou… udělají vrahounské
gesto. To je fakt, přikyvuji – vždyť je to podezřelé, připadám
si nechutně zdravá. Teď už vím – tím hůř. Přestala jsem pít
kávu, vína jsem si lokla jen s obavami. Pak mi kdosi poradil:
Kup si měřič tlaku, ať víš, jak na tom průběžně jsi. A zapisuj
si pro doktora naměřené hodnoty. Přístroj mi den po dni
neúprosně dokazoval, že mám vyšší tlak, než je norma. Prášky
nezabíraly. Sumírovala jsem si závěť. Kdepak, já nejsem
hypochondr! ujišťovala jsem se. Jen si normálně hledím zdraví.
Ženské už to tak mají, jsou na sebe opatrnější, možná i proto
se dožívají vyššího věku. No ale já k těm šťastným babkám asi
patřit nebudu.
A pak jsem jednou vzala tlakoměr ke svému lékaři. Nejdříve mě
změřil tím doktorským a já zajásala, byla jsem už zase
v normě! Dokonce malinko pod, jako ostatně celý život, což prý
je jeden z předpokladů dlouhověkosti. Pak jsem se změřila svým
měřičem a všechno bylo jinak. Systolický tlak o dvacet bodů
vyšší, diastolický o osmnáct, tepová frekvence o deset. Oba
přístroje na sobě ověřil i lékař. A ten můj křáp opět naměřil
hodnoty o dost vyšší. Přivolané sestřičce též. Začali jsme
měřič zevrubně prohlížet, ke cti přišla i lupa. Řádka písmenek
malých jako mušince prozradila, že byl vyrobený v Číně. Od té
doby si vařím kávu, sem tam si dopřeji i náprstek slivovice. A
když si začnou známí povídat o chorobách, zase už mlčím. Co
ten tvůj tlak? ptají se mě. Už je to dobrý, nějak se mi
vylepšil, krčím rameny. Na nákupy chodím ale s lupou a
přednostně luštím zemi původu. |
