|
|
 Ivan
Němec, publicista
Tragikomedie o touhách starých žen
Bylo již mnohokrát napsáno, že vytvořit z dobrého divadelního
dramatu plnohodnotnou rozhlasovou hru, je práce nelehká, která
vyžaduje promyšlenou dramaturgicko-režijní koncepci. Tuto
prastarou pravdu jsem si znovu ověřil při poslechu hry norské
spisovatelky Marit Tusvikové. Její komedie Plíseň prošla
úspěšně několika evropským jevišti. V brněnském rozhlasovém
studiu se jí ujal režisér Jakub Maceček. Premiéru měla na
Vltavě 23. února v překladu Daniely Mrázkové, která dvě
odlišné formy norského jazyka, v němž mluví hlavní postavy,
chytře vyjádřila češtinou a slovenštinou.
Dějová linie svižné konverzačky je v podstatě přímočará. Dvě
stárnoucí ženy kolem šedesátky, účastnice důchodcovského
zájezdu do Moskvy, svede náhoda do jednoho neútulného
hotelového pokoje. Počáteční komunikace je komplikovaná –
kultivovaná dáma Maggi, vdova po obchodníkovi, je totiž pravým
protějškem živočišné Irmy, konvencemi nesvázané vdovy po dvou
alkoholicích. Vzájemný vztah se začne postupně měnit, když se
při rozkrývání svého vnitřku přesvědčí o nejedné podobnosti.
Ukáže se, že navzdory svému věku v nich touha po lásce zdaleka
jen nedoutná, ale stále ještě žhne mladistvou smyslností. Když
se pak setkání s partnery nenaplní podle představ, nezbývá než
ztlumit milostné touhy řádkou skleniček, které naplno otevřou
vrátka do jejich tolikrát již zraněného nitra. Zase
zkrachovalo všechno, co vonělo nadějí, ale život zůstává, a
ten přikazuje nedívat se do zrcadla, protože jen tak lze
překonat plíseň staroby, a nakonec i skutečnou plíseň
hotelového pokoje.
Náčrtem fabule naznačuji, že problém, o němž jsem se v první
větě zmínil, nespočívá v dobře napsaném dramatickém debutu
Marit Tusvikové, ale v jeho úpravě do rozhlasové podoby. Než
si totiž posluchač dějové souvislosti klopotně poskládá,
uplývají dlouhatánské minuty, v nichž se trápí otázkami: kdo
jsou ty dvě ženy, kde se ocitly, jak se tam vzaly a kdy a kde
se to vůbec odehrává? Zjednodušeně řečeno: nenaplnil se
bezezbytku onen velký kumšt rozhlasové hry, kdy ušima vidím
to, co jindy vnímám pohledem na jeviště nebo si přečtu ve
scénických poznámkách. Přesto však rozhlasová hra Plíseň
nabídla něco, co mě u rádia udrželo. Dva velké herecké výkony.
Simona Peková v roli Maggi a Zuzana Kronerová v roli Irmy
vytvořily své postavy s nevšedním zaujetím a smyslem pro
detailní odlišení, které sahalo od poloh cynicky dryáčnických
až k vnitřnímu dojímavému sebezpytu duše. |
